Původně jsem mínil psát o čemsi vážném, zásadním, o něčem trochu trvalejším a více povznášejícím, než co podává provozní charakter české domácí politiky. Ale cosi mě zarazilo: jak bylo napsáno v rozhovoru, milý Karel Schwarzenberg se obává, že kdyby se sociálními demokraty jednal po nadcházejících volbách o koalici, jeho spolustraníci by ho ihned zabili. Říká: se sociálními demokraty, a myslí: s Paroubkem. Ještě není po volbách a Karel Schwarzenberg je živ a přiměřeně zdráv. Jednoho dne ale po volbách bude, a ví-li nový vedoucí tři dny staré politické strany něco o přípravě vraždy, měl by to raději úředně ohlásit, než bude pozdě.

Knížecí žerty, moje žerty. Je v tom ale i něco velevážného. Minuty po předchozích volbách do Poslanecké sněmovny to byl Martin Bursík se svým silným slibem, že Jiřímu Paroubkovi ani nezvedne telefon. A pak už ani zvednout nemohl, ztratil by přece tvář. Čím to skončilo, si ještě pamatujeme. Od představitele nejmenší sněmovní politické strany to byla nabubřelost znatelně větší než ta, kterou občas u některých svých politických soupeřů kritizoval. Odpovědnost těch, kteří získali poslanecký mandát, je vyšší, než je odpovědnost nás ostatních. Mně Paroubek nevolává, takže kdybych řekl, že mu nebudu zvedat telefony, budou se mi doma smát.

Zablokování politického prostředí, které bývá důsledkem takových snadných výkřiků, se bohužel dotýká nás všech, celé země. Každý má své zásady, dalo by se namítnout. Bursíkovi se nelíbí Paroubek, tudíž s ním nemůže jednat. Jenže politika není estetika. A politikem se kdosi nestává jen tím, že má třeba pěkné jméno nebo že pronikl do Sněmovny, nýbrž především tím, že přijímá pravidla politické logiky jako vlastní normu jednání.