V roce 1964 byla píseň We Shall Overcome jednou z hymen hnutí za občanská práva v USA. Písničkáři Petu Seegerovi si tehdy stěžoval jeden jeho dřívější přítel z radikálních kruhů: „We shall overcome? Tomu říkáte revoluční píseň? To je pořád some day, so-o-me day. Takhle už se to říká dva tisíce let.“

Když pak tuto kritiku Seeger popisoval jedné své černošské přítelkyni v Atlantě, ta mu odpověděla tak, že kdyby se místo „some day“ zpívalo „next week“, bylo by to trochu nerealistické. „A navíc — a co bychom zpívali ten týden potom?“ Česká verze písně, „Jednou budem dál“ od Spirituál Kvintetu, se zase stala jedním z ústředních popěvků sametové revoluce v roce 1989, znovu to neurčité, spirituální „Jednou“…

Podobně do budoucnosti se napíná i havlovské heslo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Z časového hlediska jej lze chápat dvěma způsoby. Jednak jako heslo konkrétní revoluční situace, kdy je lež a nenávist reprezentována konkrétním komunistickým režimem a proti které stojí vzbouřený národ jako představitel opačných ideálů. Pokud byla lež jedinou oporou politicky vyprázdněného normalizačního režimu, potom byla dualita „život v pravdě“ proti „životu ve lži“ dualitou jak morální, tak i politickou.

Druhý způsob vnímání hesla je obecný: vítězství pravdy a lásky představuje utopický horizont. Pravda a láska někdy zvítězí. Toto „někdy“ bude ale vždy v budoucnu, protože pak by pravda a láska přestaly být ideály.

Podobně hovoří o utopiích Leszek Kolakowski, kterého připomíná i Jiří Přibáň ve svém eseji v Salonu Práva nazvaném Evropa bez Havlů. Přibáň vychází z Kolakowského práce The Death of Utopia Reconsidered (Přehodnocení smrti utopie) z roku 1983, kde autor popisuje evropskou tradici zahrnující jak „kopáče“ směřující k utopii a zdokonalování, tak i „léčitele“ skeptické k absolutnímu poznání pravdy. Lze však říci, že „kopáč“ i „léčitel“ mají společné to, že se časově vztahují k budoucnosti. „Kopáč“ směřuje k obzoru pravdy, který je neustále přicházející, kdežto „léčitel“ zase potvrzení současných „pravd“ do budoucna odsouvá.

Kolakowski kritizuje sociálně-utopické experimenty, které se pokusily prosadit bratrství všech lidí jako politický program teď a tady, nicméně ono bratrství nezatracuje jako horizont, ke kterému je záhodné směřovat. Kantovsky řečeno, je třeba jej chápat jako regulativní, nikoli jako konstitutivní ideu.

Esej nebyla první Kolakowského prací, kde se věnoval utopii jako pojmu. O patnáct let dříve, v práci The Concept of the Left (Koncept levice) nepopisuje utopii ve smyslu konkrétních projektů, ale zdůrazňuje, že jde spíše o jakési záhadné vědomí historické tendence, které se jen občas stane vědomím masového hnutí a přetaví se v konkrétní akci. Ani uchopení utopie lidským jednáním ji však nečiní dosažitelnou. Utopie není uskutečnitelná, zůstává fenoménem myšlenkového světa. Ani to jí ovšem nebrání v tom, a to je její paradox, aby byla spojena s budoucností a stala se konkrétním horizontem.

V kontextu současných událostí, jako byly připomenutí 80. narozenin Václava Havla, návštěva Dalajlámy nebo oslavy 28. října, se v části veřejného prostoru začaly častěji než jindy skloňovat pojmy jako pravda, láska nebo demokracie. Vzhledem k tomu, že šlo často o reakce na konkrétní postupy některých ústavních činitelů v čele s prezidentem, lze jejich zdůrazňování nazvat politickým, byť bývá zahalováno do morálního jazyka. Sledujeme pokusy některých o vyvolání představy jakési pseudo-revoluční situace, kdy je nutno utopické horizonty využít jako hodnoty jedné ze stran politického boje.

Situace je ovšem od té z roku 1989 zcela odlišná a snaha hrát si na revolučního ducha může zavánět politickým kýčem, což bylo patrné především z některých prohlášení umělců. Proto lze hovořit o snížení horizontů na pouhé hodnoty, budeme-li se držet myšlenky, kterou v roce 1968 formuloval Karel Kosík ve stále aktuální eseji Naše nynější krize. Například duch či příroda nemůžou být podle Kosíka svou podstatou „záležitostí poměřování a směnitelnosti, a tedy hodnotami“. Úvahu uzavírá tím, že převádět na hodnoty neznamená povyšovat a pozvedat do výše, nýbrž ponižovat do jednorozměrnosti. To je důvod k tomu, proč lze být k nadužívání pojmů jako pravda, láska či hodnoty ve veřejném prostoru kritický, byť mají jinak pozitivní konotace.

Pokud v současných sporech nejde o podstatu režimu jako takového, pokud souhlasíme s Pavlem Rychetským z rozhovoru pro Interview ČT24, že „ta brázda, kterou jsme vykopali v roce 1989 je hluboká“, tak prezentace politických sporů jako takových sporů o podstatu může být nebezpečná. Problematizace i běžných kauz jako útoků na demokracii může právě přispět k tomu, že se na systém budeme dívat jako na zbytečně nejistý a křehký. Stabilizaci demokratických institucí by naopak prospěl návrat k tradičním politicko-ekonomickým tématům, na kterých se zakládá odlišení pravice a levice.

Pravdu a lásku samozřejmě mějme na paměti, ale směřujme k nim jako k utopickému horizontu. Nesnižujme je na hodnoty užitečné k získávání politických bodů či k odškrtnutí denní porce dobra ve svém modrém životě bez zamyšlení nad možnými kontraproduktivními důsledky našeho jednání.

Buďme skeptičtí i k pokusům o jejich násilné nastolování teď a tady. To se projevuje nálepkováním politických problémů jako problémů morálních a z toho vyplývajícím omezením prostoru pro politické jednání nebo vytvářením naivních idejí, jakou je například představa prezidenta-sjednotitele — ta koneckonců není nepodobná onomu „bratrství všech“ jako politického programu.