V Brně se zkazila kohoutková. Venku je totiž moc teplo a ve vodní nádrži Vír se přemnožily jakési potvůrky. Běžná dávka bělidla, kterým se kohoutkovice dezinfikuje, nestačila. Takže až do odvolání se musí převařovat. Ani mně se takhle kalamita nevyhnula. Bohužel mě zastihla kdesi uprostřed pracovního procesu, ze kterého se mi podařilo utrhnout se až někdy kolem sedmé hodiny. Do nejbližšího supermarketu tak můj příslovečný křížek dorazil hodně po žíznivém funusu.

Do boje o balenou vodu jsem se nezapojil, nebylo už totiž o co bojovat. Regály s balenou vodou, jejímž pijákům většinou patří jen to nejupřímnější hipsterské opovržení, zely zlověstnou prázdnotou. Jako roduvěrný rovnostář jsem se rozdělil o poslední lahve minerálky s ženou, která byla hendikepována svým menším vzrůstem a na nejvyšší regál nedosáhla. Věnovali jsme si letmý pohled, který i beze slov říkal jediné: Mattoni už opravdu není.