Před čtyřiceti dvěma roky (16. března 1968) se dopustili vojáci 23. pěší divize Americal U.S. Army ve vesnici My Lai ve Vietnamu masové vraždy asi pěti set neozbrojených vietnamských civilistů, hlavně žen a dětí. Před smrtí byly některé oběti znásilněny a mučeny. Jednalo se o největší známý vojenský zločin amerických vojsk v době války ve Vietnamu.

Pouze tříčlenná posádka jednoho amerického vrtulníku se běsnění ostatních vojáků dokázala postavit. S vrtulníkem přistála mezi prchající vesničany a americké vojáky a s nasazením vlastního života zachránila asi desítku vesničanů. Dva byli za to v roce 1998 vyznamenáni nejvyšším vyznamenáním za statečnost v boji. Třetí zemřel ve Vietnamu necelý měsíc po masakru.

Tato událost se stala díky médiím jedním z nejznámějších obrazů války ve Vietnamu. Poté, co v listopadu 1969 zveřejnil hrozivá fakta o masakru americký investigativní novinář Seymour Hersh (mj. se zasloužil o odhalení aféry Watergate), ještě zesílil po celém světě již tak silný odpor k této válce.

Masakr byl přitom jen jedním z mnoha, kterých se během války dopustily obě strany. Znamenal však pro mnoho lidí šok z toho, že i vojáci demokratických zemí jsou schopni dopustit se těch nejbrutálnějších válečných zločinů.

Svět se začal díky novým informačním médiím a také díky faktickému vymizení cenzury dovídat nejen z Vietnamu, ale i z mnohých dalších válečných konfliktů něco velmi závažného: bestiálních činů se může dopustit i hodný vzdělaný člověk z civilizovaných poměrů. Nacistické zločiny (až snad na cílevědomost a byrokratickou důslednost holocaustu) nebyly ničím, co by se nedalo v dějinách opakovat.

Pětatřicet let před incidentem v My Lai, také v březnu, se narodil Philip Zimbardo (23. 3. 1933), americký psycholog, který se zajímá mimo jiné oblasti lidského chování zejména o výzkum násilí. Možná proto, že vyrůstal v nechvalně známé newyorské oblasti jižního Bronxu, kde o násilí nebyla nouze. Zimbardo často vzpomíná na brutalitu, které byl od dětství častým svědkem.

Nejvíce je tento muž proslulý svým stanfordským vězeňským experimentem, který spočíval v uzavření určitého počtu dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců, a ve sledování jejich chování. Deset vězňů a jedenáct dozorců bylo vybráno ze sedmdesáti pěti studentů. Zcela záměrně byli vybráni psychicky vyrovnaní a zdraví jedinci. Právě proto, že experiment měl vnést světlo do obecného sporu o to, zda agresivita a brutalita závisí na psychických predispozicích člověka, nebo zda je způsobena vnějšími okolnostmi. Mezi dozorce a vězně byli dobrovolníci rozděleni náhodně.

Experiment nabral směr, který nikdo nepředvídal. Musel být ukončen již po šesti dnech, a to proto, že dozorci se uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání vězňů — vězni dokonce vyvolali vzpouru, jeden z vězňů se psychicky zhroutil. Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování především dozorců, byl zcela šokující, jak pro ně, tak pro Zimbarda samotného. Ukázalo se, že zdravý člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit, a to ve velmi krátké době. Kulturní a humanistická slupička kolem našeho brutálního já je zřejmě velmi tenká.

Vzpomínám, jak Zimbardo sám líčil v roce 2005 při přebírání ceny Nadace Vize 97 Dagmar a Václava Havlových tento experiment a jak jej ukončil na naléhání své přítelkyně poté, kdy mu na videozáznamech ukázala, jak on sám, který vystupoval v roli ředitele věznice, se rychle mění, třeba ve svých gestech — procházel se například po chodbě „vězení“ poprvé v životě s arogantně založenýma rukama za zády.

Zimbardo celý život dokazuje, že brutální zločiny nejen v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí, jen vystavených tlaku okolností. Mnohokrát se Zimbardo ve svých textech vrací k My Lai, ale aktivně se též podílel na vyšetřování zločinů v Abu Ghraib. Mezi nejznámější Zimbardovy knihy patří příznačně: „The Lucifer Effect: Understanding How Good People Turn Evil“ (Porozumění tomu, jak se dobří lidé obrátí ke zlu).

Důležité je, že Zimbardovy výzkumy se netýkají jen válečných krveprolití. V četných výzkumech a experimentech dokazuje, že při splnění určitých podmínek je člověk schopen páchat násilí i v míru. V noci z této soboty na neděli (15.3.2010) někdo vhodil zápalnou láhev na dům romské rodiny, tentokrát v osadě Bedřiška v Ostravě. Tato zápalná láhev se naštěstí nerozbila, oheň se podařilo uhasit. Zatím se neví, zda to byl čin motivovaný rasově, člověk si však nemůže nevzpomenout na nedávno málem upálenou romskou holčičku — Natálku ve Vítkově.

Zimbardo ve svých textech popisuje řadu okolností, které k oné až příliš snadné proměně dobráka ve zločince vedou, i řadu obranných principů, které tomu brání. V publikaci Moc a zlo říká však mimo jiné zdánlivě okrajovou, a přeci důležitou věc: „Kromě pachatelů zla existují téměř vždy i ti, kteří vědí, co se děje, a přesto nepomohou, neodporují zlu, a touto svou nečinností tam, kde by měli konat, dovolí zlu, aby pokračovalo.

Ve stanfordském vězeňském pokusu existovali sice dobří dozorci, kteří vězňům neubližovali, ani jednou se však nepostavili proti ponižování, které prováděli zlí dozorci. V případech zneužívání ve vězení Abu Ghraib se ukázalo, že mnoho lidí o tom vědělo, dokonce i lékaři a sestry, nikdo však nezasáhl.“ A ještě Zimbardo také cituje státníka Edmunda Burka: „Jediné, co je zapotřebí k tomu, aby zlo zvítězilo, je, aby dobří lidé nic nedělali.“

Dobří lidé velmi často nic nedělají. Ani teď a ani tady. A zdaleka nejde jen o sociálně vyloučené menšiny. Někdy stačí příliš rozevřené sociální nůžky. Luciferův efekt propuká explosivně, příprava k němu však bývá pomalá a zdánlivě nevinná. Měli bychom Zimbarda bedlivě číst, my dobří lidé, kteří neděláme často nic tam, kde bychom měli.