Jedna z početných knih Martina Pollacka nese podtitul Cesta ztraceným světem a obsahuje vyprávění pro čtenáře nejprve možná trochu zvláštní. Jde totiž o cestovního průvodce po městech a místech v Haliči, jenom jsou rady čtenáři formulovány v minulém čase. Do míst, kterých se průvodce týká, se totiž sice cestovat smí, ale svět, s nímž se tam člověk setká, bude jiný, docela jiný, než ten, o němž Pollack píše.

Slovní spojení Svět včerejška, které při četbě Cesty čtenáři maně vytane na mysli, je název jedné z nejlepších knih o střední a středovýchodní Evropě v období od průmyslové revoluce do počátku druhé světové války, která smetla poslední živé vzpomínky na rakousko-uherskou monarchii a její národy. Její autor Stefan Zweig, tak jako Martin Pollack rakouský spisovatel, napsal svoji labutí píseň ztraceného světa v exilu v Jižní Americe, kam se uchýlil po obsazení Rakouska nacistickým Německem v roce 1938 a kde si po dokončení svého posledního díla vzal v hlubokém zoufalství život.

To, co znamená Zweigův Svět včerejška pro Rakousko-Uhersko a Rakouskou republiku v období před druhou světovou válkou, znamená dílo Martina Pollacka pro poválečnou středovýchodní Evropu.

Martin Pollack absolvoval obory historie a slavistika na vídeňské univerzitě a i vzhledem k historii své rodiny se cítil svázán se slovanským světem. Při studiu a pracovně pobýval dlouho v Polsku a v zemích bývalé Jugoslávie. Byl nositelem celé řady literárních cen a polských státních vyznamenání. Jeho výjimečné práce, vzpírající se žánrovým kolonkám a pohybující se nejčastěji mezi historiografií, literaturou faktu, románovou autobiografií a vzpomínkovou literaturou, se týkají zemí, které po druhé světové válce ztratily svoji multinacionální rozmanitost a staly se národními státy v rámci rusko-sovětského impéria a jeho sféry vlivu.

Pollackovy práce o předválečné Haliči, Polsku, pobaltských zemích, Bělorusku a Ukrajině jsou nesmírně cenné právě proto, že oživují svět, jehož nedílnou součástí bylo nejenom díky Zakarpatské Ukrajině i předválečné Československo. Je téměř nepochopitelné, že z rozsáhlého díla Martina Polacka byly do češtiny přeloženy pouhé dvě knihy — Mrtvý v bunkru (2016) a Americký císař (2017). S Kateřinou Tučkovou a Otou Filipem spolupracoval Martin Pollack na publikaci k připomínce brněnského pochodu smrti (Větrné mlýny 2012).

Americký císař a Mrtvý v bunkru, knihy, které patří k vrcholům Pollackova mimořádného díla, reprezentují zároveň dvě vzájemně propojená těžiště jeho historického výzkumu, kolektivní a individuální introspekce a umělecké imaginace. Umíněná koncentrace pozornosti na události, místa a osoby, jež stály stranou zájmu historiografie, na straně jedné a nemilosrdný pohled na sebe sama a své nejbližší na straně druhé umožnily Martinu Pollackovi vytvořit takové vyprávění o minulosti, které má schopnost se skutečně dotknout duše každého z nás. Martin Pollack totiž kombinací výsostně uměleckých prostředků, detailního výzkumu a pokornou sebereflexí dokázal z mrtvé minulosti vytvořit živé dějiny, které se týkají nás všech.

Mrtvý v bunkru, příběh Pollackovy rodiny, především jeho otce, nacistického válečného zločince, který byl v roce 1945 při pokusu o útěk před spojeneckými armádami úkladně zavražděn na slovinské hranici převaděčem, není na první pohled vyprávěním, s nímž by se právě český čtenář měl nebo mohl ztotožnit.

Z textu ke čtenáři ale promlouvá přímo sveřepá touha a snaha porozumět a pochopit i něco, na co by se většina z nás možná instinktivně, už z prostého pudu sebezáchovy, pokusila zapomenout. Právě tahle touha je tím, co je možné sdílet a co je možné se od Martina Pollacka naučit — pochopit, co přesně znamená podívat se doširoka otevřenýma očima na sebe sama a na svět kolem sebe.