Jedna z početných knih Martina Pollacka nese podtitul Cesta ztraceným světem a obsahuje vyprávění pro čtenáře nejprve možná trochu zvláštní. Jde totiž o cestovního průvodce po městech a místech v Haliči, jenom jsou rady čtenáři formulovány v minulém čase. Do míst, kterých se průvodce týká, se totiž sice cestovat smí, ale svět, s nímž se tam člověk setká, bude jiný, docela jiný, než ten, o němž Pollack píše.

Slovní spojení Svět včerejška, které při četbě Cesty čtenáři maně vytane na mysli, je název jedné z nejlepších knih o střední a středovýchodní Evropě v období od průmyslové revoluce do počátku druhé světové války, která smetla poslední živé vzpomínky na rakousko-uherskou monarchii a její národy. Její autor Stefan Zweig, tak jako Martin Pollack rakouský spisovatel, napsal svoji labutí píseň ztraceného světa v exilu v Jižní Americe, kam se uchýlil po obsazení Rakouska nacistickým Německem v roce 1938 a kde si po dokončení svého posledního díla vzal v hlubokém zoufalství život.

To, co znamená Zweigův Svět včerejška pro Rakousko-Uhersko a Rakouskou republiku v období před druhou světovou válkou, znamená dílo Martina Pollacka pro poválečnou středovýchodní Evropu.

Martin Pollack absolvoval obory historie a slavistika na vídeňské univerzitě a i vzhledem k historii své rodiny se cítil svázán se slovanským světem. Při studiu a pracovně pobýval dlouho v Polsku a v zemích bývalé Jugoslávie. Byl nositelem celé řady literárních cen a polských státních vyznamenání. Jeho výjimečné práce, vzpírající se žánrovým kolonkám a pohybující se nejčastěji mezi historiografií, literaturou faktu, románovou autobiografií a vzpomínkovou literaturou, se týkají zemí, které po druhé světové válce ztratily svoji multinacionální rozmanitost a staly se národními státy v rámci rusko-sovětského impéria a jeho sféry vlivu.

Pollackovy práce o předválečné Haliči, Polsku, pobaltských zemích, Bělorusku a Ukrajině jsou nesmírně cenné právě proto, že oživují svět, jehož nedílnou součástí bylo nejenom díky Zakarpatské Ukrajině i předválečné Československo. Je téměř nepochopitelné, že z rozsáhlého díla Martina Polacka byly do češtiny přeloženy pouhé dvě knihy — Mrtvý v bunkru (2016) a Americký císař (2017). S Kateřinou Tučkovou a Otou Filipem spolupracoval Martin Pollack na publikaci k připomínce brněnského pochodu smrti (Větrné mlýny 2012).

Americký císař a Mrtvý v bunkru, knihy, které patří k vrcholům Pollackova mimořádného díla, reprezentují zároveň dvě vzájemně propojená těžiště jeho historického výzkumu, kolektivní a individuální introspekce a umělecké imaginace. Umíněná koncentrace pozornosti na události, místa a osoby, jež stály stranou zájmu historiografie, na straně jedné a nemilosrdný pohled na sebe sama a své nejbližší na straně druhé umožnily Martinu Pollackovi vytvořit takové vyprávění o minulosti, které má schopnost se skutečně dotknout duše každého z nás. Martin Pollack totiž kombinací výsostně uměleckých prostředků, detailního výzkumu a pokornou sebereflexí dokázal z mrtvé minulosti vytvořit živé dějiny, které se týkají nás všech.

Mrtvý v bunkru, příběh Pollackovy rodiny, především jeho otce, nacistického válečného zločince, který byl v roce 1945 při pokusu o útěk před spojeneckými armádami úkladně zavražděn na slovinské hranici převaděčem, není na první pohled vyprávěním, s nímž by se právě český čtenář měl nebo mohl ztotožnit.

Z textu ke čtenáři ale promlouvá přímo sveřepá touha a snaha porozumět a pochopit i něco, na co by se většina z nás možná instinktivně, už z prostého pudu sebezáchovy, pokusila zapomenout. Právě tahle touha je tím, co je možné sdílet a co je možné se od Martina Pollacka naučit — pochopit, co přesně znamená podívat se doširoka otevřenýma očima na sebe sama a na svět kolem sebe.

Kdybych měla vybrat dvě práce z Pollackova díla, která by byla dobrým začátkem pro čtenářovu cestu po jeho boku, sáhla bych pravděpodobně, právě tak jako nakladatelství Host v roce 2007 a Větrné mlýny o deset let později po Mrtvém v bunkru a po Americkém císaři.

Knihou, která ale ke mně osobně hovoří možná nejdůvěrnějším hlasem, je jedna z jeho nejméně známých prací — Žena bez hrobu. Zpráva o mé tetě (Die Frau ohne Grab. Bericht über meine Tante, 2019). Je příběhem člověka, který netvořil dějiny, nejenom ty „velké“, ale ani žádné „malé“.

Na Paulinu Droleovou, rozenou Bastovou, provdanou za slovinského učitele a bezdětnou, si šedesát let po její smrti nepamatovali ani její nejbližší příbuzní — tak velmi privátní a nevzrušivý její život byl — a taková byla v jistém smyslu i její smrt v internačním táboře v Hrastovci na samém konci druhé světové války. Zahynula tam jako zcela a dokonale nevinná a okamžitě zapomenutá oběť partyzánského „účtování s Němci“ na slovinské straně rakouských hranic, kde část rozvětvené rodiny Bastových ze strany Pollackova otce od dob habsburské monarchie žila.

Dialog Martina Pollacka s hrstkou fotografií, kusými vzpomínkami prastrýců, bývalých sousedů, ztracených a znovu nalezených přítelkyň a s archivními prameny týkajícími se hanebné historie hrastovského internačního tábora je fascinující. Možná jenom historik, kterým Martin Pollack byl a kterým jsem i já, dokáže skutečně ocenit množství neúnavné práce, která se za skromnou knihou skrývá. Ale i čtenář, který historik není, z Pollackova vyprávění pochopí to nejdůležitější — žádný život by neměl být zapomenut.

Co jiného by mělo být úkolem dějepisce dvacátého století, respektive dějepisce vůbec? Každá vzpomínka je cenná, každý člověk je důležitý. Historikové, když chtějí vyjádřit étos svého povolání, mluví občas o „úctě k pramenům“, která je diktována úctou k lidem, o nichž tyto prameny přinášejí možná jediné svědectví. Martin Pollack byl naprosto jedinečný právě v tom, že dokázal právě tuto úctu čtenáři vštípit tak přirozeně, jako by dýchal. Jeho knihy by měl číst skutečně každý. Humanistické poselství, které nesou, je životně důležité — právě teď a tady.