Na jarní prázdniny jsme s dětmi jeli do slovenských hor. Znovu jsem si potvrdil, jak nádherná je to oblast. Slunko hřálo, ze strání slézal sníh, meze a louky už dýchaly předjařím, zatímco majestátní kopce a lesy ještě dřímaly. Neznám lepší místo, kde se nechat prostoupit nespoutanými pocity z příchodu jara, než jsou Karpaty.

To tady v Amsterdamu přichází jaro méně přírodně a víc kulturně. Má živočišná radost se omezuje na už velmi pozdní západy slunce nad rovnou městskou krajinou a pravoúhlými vodními plochami. A cestou z práce míjím několik ještě holých stromů, na kterých vřískají stovky papoušků — srocují se do kolonií a mají námluvy. Přivezli je sem kdysi z Indie, ale podařilo se jim osvobodit se a díky mírným zimám se tu usadit. Dalším kusem jara na pomezí divočiny a civilizace jsou tu rozkvétající krokusy. Vyrážejí v roztroušených trsech z trávníků v parcích, mezi tramvajovými kolejemi, z pásů zeleně na náměstích. Cibulky musel někdo kdysi vysadit, ale dál už si rostou po svém, kde se jim zachce.