V poslední době se množí temné předpovědi o budoucnosti Evropské unie. V České republice vyjádřil nedávno krajní pesimismus ve vztahu k EU prezident Václav Klaus ve své zdravici euroskeptické Straně svobodných občanů, když varoval, že EU se nachází v největší krizi ve své historii a v „polisabonské“ EU  je nyní vážně ohrožena občanská a ekonomická svoboda.

Umírněnější kritici EU nemluví o ohrožení svobody, ale varují, že by se mohly vymknout kontrole některé negativní jevy. Problémy dělí do zhruba dvou skupin.

Jedním okruhem problémů je údajně nevyužitý impuls, který Unii poskytlo schválení Lisabonské smlouvy. Místo toho, aby si EU zvolila do funkcí evropského prezidenta a evropského ministra zahraničních věcí charismatické osobnosti, obsadila tyto posty zcela nevýraznými politiky. Navíc samotnou smlouvu nezačala hned aktivně využívat k prosazování potřebných změn.

Lisabonská smlouva prý také způsobila institucionální zmatek, takže když se předsednictví EU ujalo Španělsko, nebylo úplně jasné, zda má summity svolávat ono coby předsednická země, nebo prezident EU Hermann von Rompuy. Navíc se nezdálo být úplně jasné, jak do této nové rovnice zapadá znovuzvolený předseda Evropské komise José Manuel Barroso. V situaci, kdy se nezdálo být jasné, kdo vlastně odpovídá v EU za jakou agendu, zejména za zahraniční vztahy, americký prezident Barack Obama odmítl na začátku února pozvání na summit EU — USA.

Druhý okruh příčin současné krize v EU je spojován se špatnou finanční situací některých členských zemí eurozóny, zejména Řecka. Pokud by Řecko zbankrotovalo, mohlo by to vyvolat řetězovou reakci. Nejenže Řecku půjčily značné částky francouzské a německé banky, které by mohly mít v případě řeckého bankrotu vážné potíže, ale řecký státní úpadek by mohl poslat na stejnou dráhu finančně nestabilní země, jako je Španělsko nebo Itálie. Navíc by se mohl zhroutit celý projekt společné evropské měny.

K potížím, které EU v poslední době stíhají, lze ještě připočítat nedávné přehodnocení tzv. lisabonské strategie, která si dala před deseti lety za úkol umožnit EU, aby ekonomicky předstihla USA. Nově zveřejněná ekonomická strategie EU do roku 2020 je o poznání skromnější.

Vzhledem k tomu, že novináři tradičně akcentují spíše varovné předpovědi než realismus, mohlo by se při sledování tisku a elektronických médií leckomu zdát, že EU je už v posledním tažení. Jenže tak špatné to s Unií rozhodně není.

Především je třeba vzít v úvahu, že mnoho problémů Unie v současnosti úzce souvisí se světovou ekonomickou krizí. Jinými slovy: s krizí se nepotýká jen EU, ale i zbytek (západního) světa. A pokud se nepodaří nastartovat ekonomický růst, problémy může mít brzy například i Čína, která zatím byla schopna využívat svých obrovských finančních rezerv k injekcím do ekonomiky.

K popsání situace v EU je proto možná lepší si odpovědět na otázku, jak si Unie jako celek s celosvětovou krizí poradila. Odpověď zní, že zdaleka ne špatně.

EU byla poměrně rychle schopna přijmout protikrizový balíček ve výši dvou set miliard euro a také se shodnout spolu s dalšími důležitými aktéry mezinárodního společenství na potřebě regulačních opatření, která by v budoucnosti zamezila takovým spekulacím na finančních trzích, jež stály u zrodu krize. Celkový hospodářský pokles v rámci EU byl srovnatelný se zbytkem světa, ale jeho dopady na obyvatele členských zemí EU byl mírnější, protože ani krize nepřispěla k vážnější erozi evropského sociálního státu.

I v případě Řecka reagovala EU na svém summitu jasně, když požadovala poměrně přísná opatření. Země eurozóny přitom, jak se zdá, zatím uvažují i o případné finanční pomoci Řecku.

Možná ještě důležitější jsou pro-integrační náměty, které řecká krize generovala. Stále častěji se tak objevují názory, že měnová unie musí být nutně doprovázena jakousi společnou ekonomickou vládou eurozóny a nejspíš si vynutí i společnou fiskální politiku. Pokud má přežít nejen eurozóna, ale i EU coby hospodářská unie, zdá se, že další integrace EU ve směru jakési společné ekonomické vlády bude nevyhnutelná.

Stejně pozitivní je i návrh vytvořit evropskou obdobu Světového měnového fondu, který by pomáhal těm členským zemím EU, zejména v eurozóně, které budou mít ekonomické problémy. I tento námět ukazuje, že evropští politici nereagují na problémy defétisticky, ale konstruktivně.

I problémy s implementací Lisabonské smlouvy mohou být nakonec spíše pozitivním impulsem. To, že se samotný rozjezd EU s novými pravidly hry nepovedl, není žádná katastrofa. EU se ve své dosavadní historii vždy vyvíjela metodou jeden krok zpátky, dva kroky vpřed. Bude tomu tak nepochybně i tentokrát, a počáteční institucionální zmatky nakonec přispějí k tomu, aby si nové i původní instituce „sladily noty“.

Zatímco je mediální zájem upřen zejména na problémy s Řeckem, pozornosti se nedostává některým velmi pozitivním krokům. EU například nedávno přijala balíček opaření, jejichž cílem je posílit energetickou infrastrukturu EU a snížit její závislost na dodávkách ruské energie. Jenom v příštím roce se rozběhne čtyřicet tři projektů, do kterých EU vloží zhruba 2.3 miliardy euro.

Jinými slovy: zatímco by se z hlavních zpráv mohlo zdát, že EU bojuje o své holé přežití, vývoj pod povrchem o ničem takovém nevypovídá. Unie je příliš komplexní projekt na to, aby se o jeho případném bankrotu dalo mluvit stejně snadno jako třeba o ekonomickém bankrotu jedné členské země.

I kdyby evropským politikům došla energie a nápady, jak věci zlepšovat, jisté zároveň je, že si žádná, zejména větší evropská země nemůže dovolit pád EU. To samé platí o členských zemích eurozóny ve vztahu k tomuto projektu. Transakční náklady jakéhokoliv takového fiaska by totiž byly mnohonásobně vyšší než sebedražší iniciativa, jejímž úkolem je překlenout současné problémy.