V poslední době se množí temné předpovědi o budoucnosti Evropské unie. V České republice vyjádřil nedávno krajní pesimismus ve vztahu k EU prezident Václav Klaus ve své zdravici euroskeptické Straně svobodných občanů, když varoval, že EU se nachází v největší krizi ve své historii a v „polisabonské“ EU  je nyní vážně ohrožena občanská a ekonomická svoboda.

Umírněnější kritici EU nemluví o ohrožení svobody, ale varují, že by se mohly vymknout kontrole některé negativní jevy. Problémy dělí do zhruba dvou skupin.

Jedním okruhem problémů je údajně nevyužitý impuls, který Unii poskytlo schválení Lisabonské smlouvy. Místo toho, aby si EU zvolila do funkcí evropského prezidenta a evropského ministra zahraničních věcí charismatické osobnosti, obsadila tyto posty zcela nevýraznými politiky. Navíc samotnou smlouvu nezačala hned aktivně využívat k prosazování potřebných změn.

Lisabonská smlouva prý také způsobila institucionální zmatek, takže když se předsednictví EU ujalo Španělsko, nebylo úplně jasné, zda má summity svolávat ono coby předsednická země, nebo prezident EU Hermann von Rompuy. Navíc se nezdálo být úplně jasné, jak do této nové rovnice zapadá znovuzvolený předseda Evropské komise José Manuel Barroso. V situaci, kdy se nezdálo být jasné, kdo vlastně odpovídá v EU za jakou agendu, zejména za zahraniční vztahy, americký prezident Barack Obama odmítl na začátku února pozvání na summit EU — USA.

Druhý okruh příčin současné krize v EU je spojován se špatnou finanční situací některých členských zemí eurozóny, zejména Řecka. Pokud by Řecko zbankrotovalo, mohlo by to vyvolat řetězovou reakci. Nejenže Řecku půjčily značné částky francouzské a německé banky, které by mohly mít v případě řeckého bankrotu vážné potíže, ale řecký státní úpadek by mohl poslat na stejnou dráhu finančně nestabilní země, jako je Španělsko nebo Itálie. Navíc by se mohl zhroutit celý projekt společné evropské měny.