Skrze muziku se člověk může smát věcem, které jinak humor těžko postihne. A jako v každém pořádném humoru, i tady jsou lidé vedeni přes něco lehkého a příjemného k něčemu hlubokému. Proto šestkrát hudba a komika.

Monty Python: The Meaning of Life (1983)

Všechny hlavní písňové pecky od Monty Pythonů (Always Look On The Bright Side of Life, Every Sperm Is Sacred) motají dohromady muzikálovou stylizaci a hluboká témata. V titulkové „znělce“ filmu Smysl života klesáme ještě hloub do bažiny: tohle je televizní show.

Všechno to provolávání „Is there heaven and hell? Do we reincarnate?“ v aranžmá jak z Televarieté mě úplně dojímá, jak přesná je to trefa do pokrytectví toho pozérského showmanství, od Zdeňka Podskalského a Jiřího Adamce až po Avatar. Eric Idle, ústřední muzikant MP, tu velikášskost instrumentuje s vervou a naivní snahou vyhovět žánru jak Varhan Orchestrovič: až cynické obrázky Terryho Gilliama jsou pak vlastně pořádným klíčem pro ty, kteří neprohlídli lest v hudbě.

(Link na video.)

Vodňanský & Skoumal: Když tě potká orientální špión (70. léta)

Na jednom pólu jejich tvorby byla dvojverší (S novým jarem / nový harém!), na druhém tahle rozmáchlá koláž, jejíž součástí je píseň, reklamní slogany, literární odkazy, armádní šifrovací hesla a životopis Petra Skoumala.

„Znej však v cizích metropolích / smutek orientálních špiónů, / nervy nepovolí, / ale srdce bolí / v chladné noci bez lampiónů“: Vodňanský mixoval reálnou nostalgii s výsměchem už ve valčíku, v němž „přicházejí maršálové“, tenhle obrázek ve mně vyvolává nějaké docela konkrétní pocity z let studené války, a pak prostřih do meziválečných orientálních rodokapsů Joe Hlouchy. A co teprv ta babylónská změť jazyků — romantického, armádního, reklamního, pop-klišé, osobního...

Vodňanský rozeznal moment „paralelních světů“, z nichž se každý na člověka obrací jiným kódem, strašně časně — aspoň na české poměry: „To je ten Východ, který je nám tak Blízký... tak Střední...“ Postmoderní koláž, ale v 70. letech tu to slovo ještě nikdo neznal. „Kéž, lavičko, kéž bys držela hubu.“ „Zde lavička, lavička, rozumím!“

Spike Jones Orchestra (1947)

Záměrné „hu-hu“ čili hudební humor. Z takového záměru jde hrůza (vzpomínám, jak prof. Václav Žilka předváděl programově vtipnou skladbu Jana Kapra, imitující na rozebranou flétnu zamilovanou sovu). Tady je ale odedřená „morálka šlehačkového dortu“ až do dna. Když někdo vytáhne na členy orchestru loveckou brokovnici, zdá se mi, že autor neztrácí čas obcházením podstaty.

(Link na video.)

Michel Gondry: klip pro Kylii Minogue / Come Into My World (2002)

Předpokládám, že zadání pro filmaře znělo „aby tam bylo co nejvíc Kylie“. A je to skvělé vyrovnání s formou, v níž se pětkrát zopakuje jedno a totéž.

(Link na video.)

Český skiffle: Pozdrav sjezdu (1976)

Humor nezáměrný — ale upoutává mě už po léta. Nález v archivu, bratři Traxleři (Skiffle kontra, Žáci...) na nějakém dobovém sampleru: v bizarně folkovém zvuku a s líbezným sopránem Hedy Hoškové se nese pečlivé veršování z roku 1976: „Poděkuj za nás, písničko má / budem se snažit, za nás slib / aby nám dobře bylo doma / aby nám bylo čím dál líp!“

Následuje nezvalovský proud darů, jež k písni přibalil zpívající lid: „Polibek bratislavské dívky / chléb rozlomený na půlky / dobrotu skrytou do výšivky / bělostné tenké košulky // Šila ji s něhou plátno měříc / matička stará z Kyjova / ošatku broskví z Litoměřic / snop ze Žitného ostrova…“

Díkůvzdání na počátku písně se podobá modlitbě, seznam dárků zase koledě. Odkázal bych na to, ale ten klenot je asi jen na dobovém vinylu. Slušelo by se pirátsky to vydat: naprosto ne pro něčí zostuzení, zajímají mě příběhy písní.

The Ukulele Orchestra of Great Britain (2005)

Hrát v šesti lidech na ukulele Velvety, Nirvanu, funkové hity nebo Should I Stay Or Should Go, to je v prvním plánu absurdní legranda. Pak mě ale přepadl pocit, že je v tom něco hluboce britského a že ukulele připomínají odborářskou dovolenou. V té laciné show je ovšem i kus cirkusového klaunství a pankáčského DIY přístupu.

Při finále koncertu (v Německu) se kapela pohádá, co zahrát na konec: jeden chce Sinatru, druhá něco víc disko, třeba I Will Survive, šéf kapely trvá na Händelovi, „skladateli, který ovlivnil množství těch, kdož přišli po něm“.

Pointa je provedená pro mě zcela zdrcujícím způsobem — mimo jiné muzikanti dost krásně hrají „své postavy“ (rocker! otrávená bruneta!). Přiznávám, že tenhle klip jsem viděl asi desetkrát a googloval kvůli němu, co to je „Schwarzbraun is der Hazelnuss“.

(Link na video, scéna začíná až ve 2.20.)