Pokora před společnou budoucností
Petr BittnerObávaný norský socialismus umí zhmotňovat futuristické sny. Jedním z nich je i Bjørnsletta schole, první pasivní škola v Oslu. Její areál je uměleckým dílem s emancipačním přesahem: žít v rovnostářské společnosti neznamená žít nesvobodně.
Základní škola Bjørnsletta je první pasivní škola v norském Oslu. Škola vyrostla v roce 2014 v rámci desetiletého projektu FutureBuilt. Jeho cílem je zrealizovat za jedinou dekádu 50 progresivních urbanistických projektů s co možná nejnižšími emisemi skleníkových plynů.
Jakkoli zní takový plán dost směle na pětimilionovou zemi, těsně za polovinou projektu se dočkalo realizace už 80 procent staveb.
Inu, obávaná norská byrokracie jako by se uměla s produktivním trhem kamarádit tak, že by se z toho nejednomu Svobodnému protočily panenky.
V atriu školy je zavěšený impozantní spirálovitý lustr z dílny Bereta Aksnese a Vegarda Moena. Je tvořený 792 krystaly, což odpovídá kapacitě školy. Každý z krystalů reprezentuje jedno z dětí, které tu studují. A každý z nově příchozích dostane svůj osobní krystal i s výkladem celé symboliky.
Otevírající se spirála krystalků sděluje, že jakkoli září každé z dětí samo, cesta skutečného pokroku vede jedině skrze jejich vzájemnost, spolupráci a solidaritu. Každá sebeblyštivější individualita získává svůj smysl až ve chvíli, kdy je schopná napřít svůj potenciál k spolupráci s ostatními. Být svůj neznamená být odcizeným odštěpkem.
V podlaze pod lustrem se rozprostírá obrys prasvětadílu Pangey z vulkanického kamene místního kopce Ullernåsen. Z Pangey v podlaze vedou dvě osy do prostoru atria — vertikální a horizontální:
Vertikální osa spěje od Pangey k stoupající spirále křišťálového lustru. Tahle spojnice upozorňuje na společný prazáklad všech, kteří spolu tvoří školní kolektiv: všichni si jsou ve svém bytostném základu rovni — bez ohledu na původ, víru, barvu pleti, talent nebo hendikep.
Horizontální osa protíná atrium směrem od Pangey k schodišti. V malé škvíře v kameni je zapuštěna časová kapsle, která ukrývá vstupenku na koncert Justina Biebera. Architekti projektu si vybrali popovou hvězdu, jejíž popularita raketově vystřelila v době výstavby. Optický průsečík mezi časovou kapslí a Pangeou učí děti odstupu od pomíjivého úspěchu, a současně pokoře před trvalostí společného zájmu.
Otázka času a časovosti, napětí mezi jeho individuálním a kolektivním prožitkem, mezi tím pomíjivým a tím stálým uvnitř lidské zkušenosti, je ústředním motivem celého komplexu.
Areál je tvořený třemi budovami, jež spojují podzemní průchody. Výraznými barvami vymalované tunely jsou nejmagičtější částí areálu. Jejich stěny jsou lemované trojrozměrnými uměleckými fragmenty a členitým ocelovým potrubím, z něhož rezonují autentické přírodní zvuky. Nejde přitom o syntetické nahrávky — v potrubí jsou zapuštěny reproduktory, jejichž protějšky snímají zvuk ze stromoví prolínajícího prostranství mezi budovami.
Postranní schodiště disponují třemi hodinovými stroji z dílny Are Mokkelbosta. Ručičky jsou v cifernících nahrazeny rotujícími disky, z nichž každý různým způsobem naznačuje, že čas není jen odcizenou fyzikální veličinou, ale i různě deformovatelným, interpretovatelným a hmatatelným projektem člověka:
„Jak čas postupuje, disky rotují a tříští tak obraz ciferníku. Kompozice se soustavně proměňuje, každý z výjevů reprezentuje výjimečnost konkrétního času, který je mu vyhrazen. Disky prvního stroje rotují každou minutu, disky druhého každou hodinu, disky třetího pak každých 12 hodin. Společně ukazují to, čemu říkáme ‚aktuální čas‘.“
Podmínky možnosti lepšího světa
V Norsku, ani v žádné další severské zemi nevládne „socialismus“. Většina ekologicky i emancipačně progresivních projektů funguje na bázi všemi přijímané a zažité spolupráce veřejné správy a svobodného byznysu — obě strany si jsou vědomy nezbytnosti té druhé pro fungování prosperující, sociálně spravedlivé a ekologicky i politicky udržitelné demokracie. Jen v takové zemi chcete skutečně „podnikat“.
Projekty, jakým je i magická škola Bjørnsletta, působí pro člověka zvyklého na českou politickou kulturu spíš futuristicky. Když se mě jedna z koordinátorek zeptala, jak jsme na tom s progresivními školami v České republice, musel jsem odpovědět, že „se nejčtenější média a parlamentní i neparlamentní opozice spojily v alianci proti inkluzi“, za což jsem byl obdarován neironickým, soucitným úsměvem.
Symbolika prostředí, ve kterém jsou děti poprvé konfrontovány s výzvou každodenního kontaktu s druhými, je zárodkem společnosti, která bude za pár dekád určovat ráz civilizace.
Právě proto bychom neměli na školy nahlížet jen jako na stojaté továrny na dávkování zaběhlých schémat, ale jako na místa, v nichž se spolu učí spolupracovat autoři budoucího světa: nejde jen o to učit děti, jaký svět je — je třeba jim včas ukázat, že svět, na kterém se budou už brzy podílet, může být i o hodně lepší.
To, že jsme si v základu rovni, neznamená, že nejsme každý o sobě unikátní. Žít v rovnostářské společnosti neznamená žít nesvobodně. Čím dřív to pochopíme, tím líp se nám tu spolu bude žít.