Jsem si jistější než dřív, že solidarita je naší hlavní zbraní. Některá hesla a slogany můžou časem znít jako klišé. Ale nejsou. Třeba zrovna tohle.

Ty poslední dny byly docela hektické. Než to člověk opakovaně všechno na Policii ČR vysvětlí, tak to zabere nějaký čas, pak taky všechny rozhovory do médií, a přitom práce stojí, děti potřebují dostat oběd v jedenáct a pak přečíst pohádku a zazpívat, barva na výloze je tak úplně nezajímá a číst díkybohyni neumí.

Na Facebooku skáčou upozornění před očima, člověk na chvilku zažije, jak se asi cítí Feri nebo Cerman.

Únava se postupně střádá. Někdy v pátek v poledne jsem si uvědomila, že jsem se vlastně dva dny nestihla najíst. Příjemné to teda samozřejmě nebylo, nikomu bych to nepřála.

Jsem ráda za to, že pocházím z malé vesnice z podhůří Jeseníků, takže mám obecně spoustu věcí hozených trochu jinak — a kupříkladu hroucení se nepatří k mé základní výbavě.

↗

Podpora známých i neznámých mnohonásobně převyšuje negativní reakce. Foto Facebook Olgy Pavlů

Těch lidí, co to udělali, je mi vlastně líto. Snažím se od počátku chápat jejich strach, který je silnější než potřeba pomoci hladovým lidem, kterým je zima. Snažím se chápat potřebu nějakého řešení v situaci, která je pro ně nepřijatelná. Snažím se diskutovat, leč velmi často marně.

Navzdory všem názorovým neshodám, navzdory odsuzování a polemikám jsou ovšem určité hranice, které by překročeny být neměly. A u nás překročeny byly.

Ten základní vzkaz je jasný: „Tytyty! Nedělej sbírky pro uprchlíky, nebo uvidíš!“ Ale už pracuju s dětmi moc let na to, abych věděla, že výhružky a tresty prostě nefungují.

Úplně se jim to nepovedlo, „vlastencům“. Všechna barva je umytá, i díky spoustě cizích lidí, kteří nás přišli podpořit. Parte, na němž v podstatě operovali s myšlenkou, že budu prezidentkou (sic!), je zdárně odstraněno.

Důležitější je ale to všechno kolem. Absolutní podpora okolí, všech kamarádek a známých. Jsem si vědoma toho, že si užívám nadstandardu pramenícího z toho, že jsem členkou Strany zelených. Přišel návrh finanční sbírky nejen ze strany spolustraníků a spolustraniček, ale i aktivistů a aktivistek kolem Kliniky. Podporu mi vyjádřila i místopředsedkyně Senátu Miluše Horská, která nám chce zakoupit kamery. Přišly mi desítky pozitivních zpráv od cizích lidí, ve srovnání se čtyřmi negativními ve složce „filtrované zprávy“ v inboxu na facebooku.

Dostalo se mi i reakcí od spousty známých: „Doteď mi to bylo všechno jedno, ale tohle příliš připomíná 30. léta století. Začnu se angažovat. Hodně.“

Nepovedlo se jim to, „vlastencům“. Ta podpora je mnohonásobně větší, než jsou negativní reakce. Dobří lidé jsou prostě všude kolem nás, jen nejsou tak moc vidět. A pokud je nevyburcuje něco zásadního, jako se třeba stalo nám, tak stojí vpovzdálí. Ale jsou tady, a je jich mnohem víc, než by se dalo z médií nebo sociálních sítí očekávat.

Takže to má smysl, to moje nejoblíbenější heslo na demonstracích. Naší zbraní je solidarita.