Martina Blažeková

Biely súmrak

V dáli se vždy něco míhá…

Biely súmrak

Vtáky letia nehlučne,

prehnuté v spojovacom bode krídel.

Biely súmrak ich vťahuje.

Strnulý roj vtákov

pohlad z balkóna dolu na stromy,

balkón.

Všetko je rozmazané prílišnou blízkosťou.

Ťažoba vnemu sa oprela o zábradlie.

Obrat je bledý, účastný.

+ + +

Přešla jsem duny, kde se stáčejí

a suchý písek víří ve vzduchu —

jdu po pevném okraji.

                                       Seamus Heaney

                                       Žena z pobřeží

V dáli se vždy něco míhá.

Naučila jsem se nevěnovat tomu pozornost.

Soustředím se na svůj krok,

prázdné nádoby na vodu tlučou do lýtek.

Pevný udusaný písek puká jako skála,

průrvy v něm jsou klikaté, sypou se dovnitř.

Voda občas šlehne, vyvrátí průzračný lem.

Nejsou tady bóje, to mám nejradši.

Voda je nekonečná, bez doteků.

Prosýpá se jako písek.

Pramen teče ze skály blízko dun.

Pod ním kaše z ostrých částic.

Nabrala jsem vodu do nádob,

studené kapky se mi stočily do předloktí.

Písek se zvedl, šlehl do lýtek, ulpěl na vlhké kůži.

Prošla jsem na okraj, až úplně k moři,

zpátky napříč sluncem.