Poslaneckou sněmovnou včera prošel návrh na zřízení registrů profesorů a docentů vyučujících na vysokých školách. V praxi by měl takovýto registr zabránit existenci tzv. létajících profesorů. O co jde? Pokud celou věc zjednodušíme, měl by registr pomoci akreditační komisi při udělování akreditace oborům. Pokud obor zaštiťuje nebo má zaštítit profesor, který má čtyři plné úvazky na čtyřech dalších univerzitách, lhostejno zda na veřejných či soukromých, těžko mu věřit, že to myslí se svou zárukou vážně. Ve finále tak registr pravděpodobně povede k zemětřesení na akademické půdě. Řada pedagogů bude totiž muset rozhodovat mezi prestižním místem na velké univerzitě, které však bývá často mizerně placeno, a místem dobře placeným, nicméně ne tak prestižním, na soukromé vysoké škole. Určitě bude velmi zajímavé sledovat, co se bude dít a zda nakonec bude naplněno Brechtovo „Nejdřív žrádlo, pak morálka!" Nicméně věřím, že nakonec v akademických kruzích zvítězí ješitnost nad lakotou.

Zřízení registru je ale zajímavé i z jiného úhlu. Je to totiž další tah v dlouhé partii o budoucnost a povahu českého vysokého školství. Včerejší novela totiž představuje pro soukromé vysoké školy citelnou ránu — a ty budou chtít za to něco zpět; zvlášť při pohledu na demografickou křivku, která v příštích letech slibuje čím dál nižší počty uchazečů o jejich služby, se jim musí motat hlava. Jenže není všem dnům konec a na obzoru je možnost zvrátit nepoměr mezi  veřejnou vysokou školou a soukromou vysokou školou. Tím je zavedení školného. Soukromé vysoké školy doufají, že s jeho nástupem dojde k zrovnoprávnění soukromých a veřejných škol. Za obě se bude platit, a tudíž bude jejich přístup ke studentům srovnatelný a jejich handicap bude srovnán. Ani zákon o „létajících profesorech" jim potom vadit nebude. Cena vše srovná. Bezpráví bude napraveno.

Je to ale skutečně tak? Nikoli. Nedojde k odstranění bezpráví, ale k úplné změně hry. Zavedením školného se totiž definitivně potvrdí status vzdělání jako komodity, která má především produkovat další zisk, nikoli sloužit například k udržení tradice a kulturnosti celého národa či poznání, které není bezprostředně přeměnitelné v zisk. Tohle je skutečný kontext, o kterém se máme bavit při debatě o vysokém školství a jeho reformě. Řečeno jinak: je měřítkem kvality vysokoškolského vzdělání uplatnitelnost absolventa v pracovním procesu nebo existují i jiná kritéria? V hledání odpovědi na tyto otázky je nám existence registru profesorů a docentů zcela lhostejná.