Jiří Kolář psal Rudého havrana, svou románovou reaforu, roku 1936; bylo mu dvaadvacet let, nedávno se vyučil truhlářem, ztratil zaměstnání a přivydělával si na stavbách, jako hlídač nebo ošetřovatel. Je nasnadě, že byl okouzlen a stržen velkou Prahou, kam dojížděl z Kladna za českými i zahraničními literáty a výtvarníky. Tam byl na dosah a tam ho prodchl a ohromil surrealismus a slovutná suita básníků, kteří patřili k moderně, nebo jichž se moderna hlasitě dovolávala.

Rudý havran je až přesycen obdivem, odkazy a citacemi prokletých básníků, Poa, Mallarméa, Marinettiho, Majakovského, Apollinaira, Bretona a především milovaného Vítězslava Nezvala. Román reafora je vyrovnáním se s tím vším překotným, co Kolář zažil a s čím se setkal, je to úprkem psané vyznání mladého tvůrce svým vzorům, vyznání lásky poezii, literatuře i hudbě — opakovaně je v románu vzýván i Wagner a Beethoven. A když už se samým vzrušením tento mladý tvůrčí duch zajíká, přidává se ještě nadšení z revoluce, z Lenina.

Rudý havran dokládá, jak se Jiří Kolář dostal k poezii, k vlastní tvorbě, tedy — jak by sám napsal — k práci. Kolář překypuje nadšením a chce tvořit; podnětů je mnoho a vnitřní vzruchy silné. Texty zařazené v Rudém havranovi mluví o hledání správného konce, za který by bylo možno vzít. Teď hned, než bude pozdě, je třeba tvořit!

Proto Kolář nejprve v duchu moderny bortí — bortí strofy, verše, obrazy, slova, tříští a drtí je. Chce nejprve poničit ten materiál, tu masu slov, z níž později, zejména ve čtyřicátých a padesátých letech, vystaví své vrcholné sbírky. Už Rudý havran je text na první pohled destruktivní, při troše trpělivosti však v těch troskách slov po chvíli odhalíme ruku konstruktéra. Vyjádření snoubící destrukci s konstrukcí bude Kolář i nadále užívat ve svých básních a kolážích.

Poselstvím je v Rudém havranovi, víc než cokoliv jiného, právě boj tvůrce o výraz. Kolář od začátku hledá formu, v níž by mohl komponovat své verše.

„Ať jsem dělal cokoli, vždy jsem narazil jako na čínskou zeď na potřebu formy,“ píše Kolář o deset let později ve svém deníku Roky v dnech, jehož součástí je i adorace formy ve stati K problematice básnické skladby.

Metafora je mu cestou, kterou se zabývá i v následujících sbírkách, a jednou z hlavních cest jeho tvorby vůbec, kterou se ubírá ke svému kýženému cíli, za rozřešením otázky, kterak by poezie, hudba a výtvarno mohly splynout v jeden tvar.

„Toužím (chci) vytvořit z poesie jazyk, kterým slove ticho a hudba. Nenechám dítě své stát o schod níže, jehož život nebude lze násilnit, budu mu otrokem, aby mohlo být králem. // Nechci báseň by byla jen pouhým dál malomocným před prahem nejvyšších zahrad.“ (s. 78)

A tak metaforu popře, rozdrtí několik slov, povětšinou jde o substantiva a adjektiva, a tmelem z nevědomí vytanuvších sloves z nich utváří metaforické obraty a obrazy nové:

„Například do sonetové formy těsnejte postupně svisle slova, jež budu diktovat. Cestou poznáte, že tato masa vykapavší vám z pera jest jen automatickou parou matematické práce všech smyslů.“

Následuje výčet slovního materiálu, na nějž Kolář navazuje:

„K pokračování, lépe k dokončení, stačí věděti, co tvoří slovo slovesnost. Tedy několika kovovými výrazy: automatické tvoření metafor, aneb AUTOFORA TEXT.“ (s. 86/87)

Odtud se snad můžeme dobrat významu označení formy celého textu jako román reafora. Už tak je toho mnoho a stále to není vše, co Kolářem zmítá, co se mu otvírá a k čemu se chce dobrat. Rudého havrana však, zdá se, nedokončil a opouští ho slovy: „Jsem šťasten, že nevím více a čekám. Čekám hledaje.“

Kolářovo automatické chrlení v abecedním pořádku kapitol končí písmenem N. Snad tak neodbytné abecední připomenutí Nezvala ho přimělo poslat svůj přebujelý opus Mistrovi. A tehdy se na téměř šedesát let Rudý havran ztrácí z očí. Jak píše autorka doprovodné studie Marie Langerová, Nezval o Rudém havranovi pravděpodobně neměl valného mínění, nedochovala se nám žádná jeho písemná odezva a Rudý havran skončil v Nezvalově nevyžádané poště.

Když pracovníci Památníku národního písemnictví skladbu po šedesáti letech v Nezvalově pozůstalosti objevili, Kolář to, jak dokládá Langerová, komentoval již velmi laxně: „Kdysi se mi nelíbil, škrtal jsem a škrtal, až z něho vznikly dvě dlouhé básně.“

Edice Skrytá moderna si vytkla za úkol přiblížit českou literární avantgardu z dosud neznámých či opomíjených úhlů a otřást tak ustálenými představami o ní. Román reafora Rudý havran, zavržený svým tvůrcem i jeho Mistrem, svazek, který asi málokterý čtenář dočte do konce, otvírá otázku: Není dnes Rudý havran spíš tím, čeho se chtěli editoři Skryté moderny vyvarovat, tedy kuličkou naftalínu ze „zaprášeného panoptika“ moderny? Dlužila česká literatura Jiřímu Kolářovi tuto modernistickou relikvii? To je ovšem otázka, kterou si autoři edice jistě položí před každým dalším svazkem své knižní řady.

Sbírka Nový don Quijote je druhou, útlejší částí svazku přinášejícího autorovy nepublikované básně z let 1934—1938 (v úvodní studii datace končí chybně rokem ´37).

Když zpětně nahlížíme na první sbírku básníka, který se zatím stal slavným, může si v sobě sbírka nést své „prokletí“. Bývá totiž srovnávána s vrcholnými díly autora, skrze význam jeho tvorby pro literaturu a prizmatem procesu básníkova vývoje. Taková sbírka se pak stává jakýmsi corpus delicti prvních kroků (teď už velikého) básníka v literatuře. Tento handicap může být o to závažnější, když se sbírka vynoří z archivů až jako poslední a ještě lépe — post mortem.

Po dlouhá léta se tak četl Kolářův Křestní list, Ódy a variace či sbírka Limb a jiné básně. V těchto textech se hledaly a nalézaly zárodky všech budoucích autorových postupů a prokazatelné náznaky autorova příštího směřování a někdy dokonce i konce tvorby. Nyní se věšteckým zdrojem prognóz může stát sbírka Nový don Quijote. Má k tomu všechny předpoklady.

V souboru nejmladších básní narazíme na osobitě do díla zapracovaný topos města. V této souvislosti je na místě zmínit Skupinu 42, jejíž teoretik Jindřich Chalupecký povolává město do básní. Zvlášť výrazné a fabrikami prokládané je městské prostředí v básních Kladenská noc, Hráno na harfu komínů či ve výmluvně nazvané básni Kladno.

V knize nechybí ani koláže, které básníka fascinovaly od samých počátků. Princip koláže dokládal již Rudý havran a ani v „Quijotovi“ mu nezůstal nic dlužen. Didaktické pasáže známé ze sbírek Mistr Sun o básnickém umění nebo Nový epiktet zde najdete také. Rovněž i útržky z novin, texty odkazující k dikci novinových inzerátů, mluvu odposlouchanou na ulici, přetavenou do uměleckého výrazu. Texty-scénáře, později rozvíjené surrealisty kolem Vratislava Effenbergera. Rovněž. Ano, jistě. Pošlapání křesťanských symbolů a nadšení z Lenina a rudé revoluce. Ovšem. „Proč nenarodil ses pod lipou // Majáku // Lenine“ (NdQ, b. Praha 15. prosince 36). Grafické básně a výstavba veršů jako grafický objekt nechybí už v počátcích Kolářovy tvorby.

To nové z Nového dona Quijota i Rudého havrana si může každý čtenář vydobýt sám. Z hlubin „autoforických“ i metaforických textů se zablyští často možná jen verše, řádky — jednotlivé perly.

„Čím byla by všechna krása žen bez jedné ze štěrbin. // Vypláchnout ústa jde i nejaristokratičtějším parfumem.“ (Rh, s. 332)

„Mezi listy propadl list lokomotivy slunce.“ (Rh, s. 158)

„Dnes bloudit mám po horách místo neštěstí // volal na rozloučenou.“ (NdQ, b. Ród)

Pokud název Rudého havrana odkazoval k Poeově známé skladbě, tak Nový don Quijote se dovolává větrných mlýnů. Nových větrných mlýnů jakožto zdrojů nových výzev, úkolů a poslání pro básníka, umělce i poezii. Kolář, jak vidno, je vyzval k boji již svými prvními texty. Jak udatně si vedl proti mlýnům slov, dokládají jeho další sbírky i výtvarná díla.

Jiří Kolář. Rudý havran / Nový don Quijote, Akropolis, Praha 2009. Úvodní studie Marie Langerová.