Jak se řekne v případě, že žena mluví o ženě, že ta řeč je negentlemanská? „Takhle dáma o jiné ženě nemluví“? ne, to není přesné. No dobrá, tak: soupis drahých dárků pro Janu Nečasovou, dříve Nagyovou, je směšný seznam věcí, které, ani kdyby byly ještě mnohem dražší, nezmění, co každý vidí, totiž že obdarovaná je žena bez elegance. A kdyby chodila v sobolí kožišině i do samoobsluhy (ale ona vlastně do samoobsluhy nechodí, tam posílala sluhu, teď možná Nečase), nebude nikdy vypadat jinak než jako robustní umanutá a panovačná… měštka bez elegance. A není to jen otázka konvenčního půvabu, protože třeba o Angele Merkelové to neplatí a víme, jak vypadá. Ta ovšem nenosí ani drahé kabelky, ani nechodí v kožichu.

Zní vyloženě trapně, že jediné možné obvinění z takové korupce (pardon, přijímání darů) je, že obdarovaná nezaplatila daň. To se musí? Když mi muž věnuje briliantový prsten, musím se zajímat o to, kolik stál a jestli z té ceny nemám zaplatit daň? Nebo to u prstenu od manžela hlásit nemusím, ale od milence ano? V tom případě měla Jana (tehdy ještě) Nagyová podat daňové přiznání i ke společné dovolené s Nečasem. Když mi americký strýček pošle dolary, musím to jít někam ohlásit a zaplatit z toho daň? Nebo záleží na tom, jak blízký je to strýček?

Trochu jsem, holky, hledala v internetu a zjistila, že taková povinnost opravdu existuje. To bych, být v pozici jako Jana Nagyová, takové dary snad ani nepřijímala, vždyť by to na tom daňovém přiznání vypadalo trapně! I když — Kalousek by to možná stopil, kdyby mu Petr řekl.

Pak mi taky vrtají hlavou ty kabelky. Jak může prostě taška stát 60 tisíc, to je z lidské kůže, že stojí za takové prachy? Nějak obzvlášť dlouho vydrží? Ale o to v módě snad nejde, přece nebude ženská nosit jednu kabelku až do smrti… A jo, už vím, má supertajné neodhalitelné kapsičky, například takovou malou šikovnou na revolver. A kožichy? Ta vybledlá blonďatá modelka, ta z Plzně, co se fotí s dětmi z děcáku, ale říkala, že slušný člověk kožich nenosí. Tak nevím.

Hodinky? Kolikery hodinky, probůh, může člověk nosit naráz? A šperky, no ano, šperky. Koukám do Dějin užitého umění a čtu, že „šperky jako vrcholný výtvor jemného uměleckého řemesla a práce se vzácnými ušlechtilými materiály mají původně obřadní a symbolický význam“ — jo, to bývalo, ke křtu zlatou minci, holčičkám náušnice, k biřmování křížek, k maturitě něco na krk, zásnubní a svatební prsten. Pak se také ženám dávají šperky z vděčnosti za narozené dítě, protože chlapi se přece na oslavu zlískají, tak aby žena taky něco měla, a k výročím svatby a dospělým dětem třeba k narozeninám, jimiž dovršují dospělost, a k maturitě nebo promoci. I když — to holkám, kluci už dneska dostávají k maturitě auto. Také se sluší přivézt ženě šperk z cest, zejména z cest do země s jinou kulturou (a kolikrát s jinou ženou), a taky se dávají šperky na rozloučenou, abychom na sebe i v nepřítomnosti pamatovali.

Nakonec dáváme šperky i do hrobu, píše se v té knize, dokládají to archeologické vykopávky. A my, kteří na hrobovou výbavu nevěříme a jsme pro pohřeb žehem, aspoň po svých mrtvých drobný šperk nosíme. Šperky pak oslňujeme při slavnostních příležitostech, kdy jimi zdůrazňujeme svou osobnost či sdělujeme společnosti něco o svých vztazích k lidem i příležitostem. Princezna Diana by si však nikdy nevzala drahé šperky na setkání se zástupci organizace, která pomáhá chudým (to už nepíšou v knize, to napadá mě). Olga Havlová by si okázalé šperky nevzala nikdy (a to ji s Janou Nagyovou pojil proletářský původ). Jana Nagyová by na schůzku s představiteli takové organizace nešla, vsaďte se.

Představte si, jak Jana Nagyová říká na vládním plese paní Kalouskové: „Jo, tyhle náušnice mám od Rittiga, dal mi k nim i náhrdelník, ale ten se mi nelíbí, tak jsem si vzala ten od Horáka.“ A Tři mušketýři už sedlají koně a pádí k Nagyové domů vyzvednout náhrdelník od Rittiga, protože jeho mercedes už přijíždí k zámku, kde se ples koná, a jestli nebude královna mít na krku náhrdelník od něj, osud království se povážlivě nahne. Uff, naštěstí to stihli.

Ale vážně. Když Petr Nečas obhajoval statisícové odměny pro ředitelku svého sekretariátu, mluvil o jejím mimořádném pracovním výkonu, doslova říkal, že „dře jako kůň.“ Před veřejností ji prezentoval především jako pracující ženu. Image pracující ženy by — nejsem žádná vizážistka, ale tohle mi připadá evidentní — taky Janě Nagyové slušelo asi nejvíc, ostatně jiný look nevolí ani Hillary Clintonová (teď mě napadá, jestli ji Bill taky nechal sledovat CIA v obavách o její bezpečnost, zatímco se oddával sexu s Monikou Lewinskou, ale koho to už dneska zajímá, že). Žena, která je ověšená šperky, oděná do kožichu s kabelkou za šedesát tisíc přes rameno, vypadá jako zbohatlická panička — a přesně tak taky Jana dnes Nečasová vypadá. Komu chce, proboha, radit s rozvojem vlastní osobnosti? Nejvyšší čas, že ty stránky zrušila.

Aféra někdejšího premiéra Nečase a jeho dominy je trapná, ale do vysoké politiky celkem zapadá, ano, četla jsem o tom francouzskou knížku, je to takový vzorec, který ovládá některé muže moci. Ženy kolem nich se řadí do příslušných pozic odjakživa a to se pak ještě dlouho hledá, co měl Masaryk s tou Oldrou a jestli Štrougal opravdu zaplatil Vondráčkové první plastiku. A kam zmizel Putin na pět dní. Že lze úplatky vykazovat jako dary je divné, že soudu nezbývá, než místo aby soudil korupci, soudí nezaplacení daně z kabelek a hodinek, je směšné, a vůbec nejtrapnější je všechno to lhaní a vyprávění pohádek kolem celého případu.

Dámy, nebo vy, pánové, snad pochybujete o tom, že šikovný advokát poradil Petru Nečasovi, aby řekl, že sledování vlastní manželky rozvědkou nařídil on? Vždyť by na to sám nepřišel! Škoda, že Nečas nemohl říct, že jí taky dal všechny ty kabelky, to by se ho totiž ptali, kde na to vzal, na což se Rittiga opravdu ptát nemusejí, o něm to všichni vědí.

Ale víte co? Paní soudkyně by si možná měla prohlédnout své šperky, jestli náhodou některý není třeba přihlásit k dani. Že je to ode mě nevkusné? No a co?