Příznaky odcházející epochy skvostně zachytil filozof Jan Patočka v eseji Zánik evropského světa. V polemice s Barracloughovým tvrzením, že tehdejší doba není schopna vyjádřit technický svět, Patočka oponuje, že existuje přinejmenším jedna oblast umění, která je toho schopna, totiž umění výtvarné:

„V americkém malířství téměř vymizela deformace, proměna formy, samostatný svět formy a snu... co si lze přát více k vyslovení dnešního světa „kosmicity“, astronautiky, výroby stupňované donekonečna, která za motor a cíl neuznává nic než sebe samu? ...Nejde o žádné zviditelňování neviditelného v duchovním smyslu, nýbrž o prosté předvedení průmyslových sil neotechnického věku, které produkují své výrobky masové spotřeby...“ (Evropa a doba poevropská, str. 16, 17, nakladatelství Lidové noviny, 1992.)

Může být, že „evropský svět“ bude zanikat stejně dlouho jako říše Římská. Délka trvání však neznamená, že průvodní jevy, které již William Shakespeare popsal jako zahnívání, budou méně ničivé. Máme se čeho obávat — už jenom proto, že nikdo neví, jakou ono zahnívání s sebou přinese pandemii, jaký mor k umoření.