Původem Chilan Roberto Bolaño (1953—2003) vydal svou první knihu v roce 1984. V roce 1996 se jeho jméno poprvé dostalo do amerického tisku v souvislosti s knihou Nacistická literatura v Americe. Bolañův první anglický překlad byl příliš úspěšný na to, aby se na autora zapomnělo. Skutečná literární legenda se ale zrodila teprve tehdy, když Bolaño předčasně zemřel. Jeho dílo dostalo náležitý zvuk, neboť autor Divokých detektivů nežil zrovna střídmým životem, ba dokonce jím vyznávané hodnoty svůdně kopírovaly životy literárních hrdinů. A to pokaždé na čtenáře, případně i na některé literární historiky, zapůsobí nejsilněji.

Ne nadarmo psala Markéta Pilátová ve své recenzi na Divoké detektivy, „že to nejlepší, co může mladý prozaik udělat pro slávu svého díla, je zemřít.“ Zní to možná morbidně, nicméně historie uměleckého provozu nám pro takové tvrzení poslouží mnohými důkazy.

Bolaño patřil mezi autory, jejichž vypravěčský talent nutno chápat jako přírodní úkaz svého druhu. Stačí si jen zběžně prohlédnout autorovu bibliografii a rozsah Divokých detektivů, druhé do češtiny přeložené knihy.

Body, k nimž se neustále stáčí vypravěčova pozornost, jsou dva básníci se jmény, která se čtenáři nejspíš jednou provždy vepíší do paměti: Odysseus Lima a Arturo Belano. Oba věčně bez práce, balancující na hraně zákona a často i daleko za ní, nekompromisní básníci, jejichž verše v knize nenajdeme. Lima a Belano, stoupenci žaludečního realismu, jinak také bludrealismu, jsou nikterak prudce se vymezující nepřátelé konformity a svým způsobem hrdinové, kteří mají sice na svědomí kdeco, jen ne kolaboraci se systémem, s politikou a s oficialitou literárních matadorů.

Každý je vidí trochu jinak, což ostatně patří k jejich podivnému životu: „Působili jako mimozemšťani. Ale jak ses s nimi víc sblížil, lépe je poznával nebo pozorněji poslouchal, jejich póza působila najednou spíš smutně, vyvolávala odpor. Nebyli básníci, určitě ne, nebyli revolucionáři, myslím, že snad neměli ani žádné pohlaví. Co tím chci říct? Že vypadali, jako by je nezajímal ani sex (zajímaly je jen peníze, které z nás mohli vydojit), stejně jako je nezajímala poezie ani politika, třebaže jejich vzhled je zdánlivě škatulkoval do otřepaného archetypu mladého levicového básníka. Ale kdepak, sex je nezajímal, to vím jistě. Jak že to vím? Od jedné kamarádky, kamarádky architektky, která si chtěla s jedním z nich zašukat. Nejspíš s Belanem. A ve chvíli pravdy nic. Schlíplý ohon.“

Tito dva pánové se spolu s jinými postavami vydají hledat legendami opředenou poetku Cesáreu Tinajerovou, fantóm, jehož jméno se v knize objevuje v nejrůznějších a nejbizarnějších kontextech. Cesta za Cesáreou je pouze jednou fasetou vyprávění — přes ni se valí desítky paralelních příběhů, jejichž souvislost se stěžejní linií si musí čtenář domyslet sám, jak se ostatně sluší na literaturu, která úspěšně vstřebala vlivy modernismu.

Taková je hlavně druhá část knihy. Vypravěč přeskakuje mezi dvěma desítkami postav, z nichž každá má svůj svět, svůj jazyk a své myšlenky. Právě zde si zjednává Bolañův vypravěčský duch to nejširší pole působnosti, aby se na něm jaksepatří předvedl.

Každý, kdo trpí často se vyskytující neschopností autorů postavit tři životné postavy, aniž by je nakonec slil v jediného hrdinu-paskvila, by se měl s Divokými detektivy čtenářsky utkat. Tak povedený cirkus se totiž málokdy vídá, řeči psychicky narušených či prací vysílených umělců válcuje sprostota americké studentky nebo vykostěná bodrost literární stařešiny. Antikváři, mladí trockisté z přelomu 70. a 80. let a šéfredaktoři uznávaných literárních periodik — kdo jiný by zvládl oživit tenhle groteskní pantheon?

V českém tisku se Divocí detektivové setkali s bouřlivým ohlasem, snad v každých novinách jsme mohli číst nadšené recenze — můj text není výjimkou. Stanislav Škoda si v Reflexu pochvaloval, že detektivové „jsou napsáni srozumitelně, střídání vypravěčské perspektivy ani obrovské množství literárních a historických odkazů na tom nic nemění. Kniha připomíná stavebnici, z níž si může každý vybrat kostky podle vlastního uvážení. Jenom se občas stane, že dílek přebývá nebo chybí, což je pochopitelně autorovým záměrem.“

Petr Frinta z E15 nejspíš od Škody opisoval: Čtenář sám „musí příběh rekonstruovat z často nesourodých stop, indicií, náznaků a vyprávění více než dvaceti postav, která jsou navíc často zkreslená časovým odstupem či silnými emocemi. Realita tak nikdy není celá, na čtenáři je nejen dávat bedlivě pozor nebo číst mezi řádky, ale často domýšlet.“

Výše citovaná Pilátová se nad rámec obsahu věnovala hlavně Bolañovi-legendě: „Literární agenti a mágové knižního trhu vybrali a spustili »bolañovskou« legendu. S jedním cílem — vyvolat na anglosaských trzích jakýsi návrat či obměnu latinskoamerického »boomu šedesátých let«, kdy se výborně prodával Gabriel García Márquez a jeho kolegové, tzv. magičtí realisté.“

Řekl bych, že něco našim recenzentům uniklo. Kupodivu se totiž nezeptali, co jiného než formálně dokonalé vyprávění v sobě tento tajemný a zároveň divoký příběh nese. Zapomněli na to, že ti dva potrhlí géniové museli vyrůst z nějakého prostředí a že jejich svět lze s tím naším v lecčems srovnávat. Legenda Bolaño snad nevznikla jen z popudu amerických literárních agentů, kteří svým neomylným čichem vycítili dolarovou žílu, ne?

Sex, alkoholem podryté zdraví a marihuanové jointy rozhodně nejsou tím, co by nám autor hodlal předat jako recept na odvázaný život. V první řadě před nás staví osudy lidí, jejichž zářící navigační hvězdou je poezie, anebo chceme-li literatura vůbec. Tito lidé dorostli v druhé polovině 20. století, spolkli vše, co jim nabízela doba bouřlivé emancipace menšin — Bolaño nás vrhá přímo do víru společenských převratů. A na tomto romantickém pozadí se vší uměleckou invencí vypráví dějiny jednoho literárního hnutí, pro něž umění poezie znamená totéž jako existovat vůbec.

Ale nejde jen o život s literaturou. Divoké detektivy můžeme číst jako revolučně angažovanou literaturu, která nás staví před kardinální otázku: Nepatří už lidé jako Lima a Belano pouze historii? Nestali se z nich pozlacené idoly, které jdou v krámě na dračku? Třebaže si s knihou užijeme dost legrace, spodní tón textu hraje s hutným patosem osudové výzvy. „Moctezuma Rodríguez je trockista. Jacinto Requena a Arturo Belano trockisti byli. María Fontová, Angélica Fontová a Laura Jáureguiová (...) patřily k radikálnímu feministickému hnutí nazvanému „Mexičanky na válečné noze“. Tam se zřejmě seznámily se Simone Darrieuxovou, Belanovou přítelkyní a propagátorkou jistého typu sadomasochismu. Ernesto San Epifanio založil první homosexuální komunistickou stranu Mexika a první Homosexuální proletářskou komunu Mexika. Odysseus Lima s Laurou Damiánovou plánovali založení anarchistické skupiny: dochoval se koncept zakládajícího manifestu. Ještě předtím se Odysseus Lima v patnácti pokusil vstoupit do toho, co zbývalo z partyzánské skupiny Lucia Cabañase.“ Jak jsme na tom my?

Roberto Bolaño. Divocí detektivové. Přeložila Anežka Charvátová. Argo, Praha 2009. 632 stran.