V Německu se právě veřejně diskutuje o dvou skandálech, které se týkají dvou největších církví — evangelické a katolické.

V evangelickém případě se jedná o Margot Kässmannovou, donedávna biskupku evangelické zemské církve v Dolním Sasku a předsedkyni Rady Evangelické církve v Německu, tedy nejvyšší představitelku dvaceti pěti milionů německých evangelíků. Tuto funkci zastávala od října loňského roku jako vůbec první žena, která je, jak se v médiích stále znovu zdůrazňuje, navíc rozvedená (jakoby to, že je žena nebylo dost zlé), ale na druhou stranu má čtyři děti a překonala rakovinu, to zase mluví v tom podivném mediálním světě v její prospěch. Nejvíc kontroverzí ale vždycky působila svými politickými názory jako je například důsledná kritika německého vojenského angažmá v Afghánistánu nebo její důraz na sociální spravedlnost.

To, že byla zvolena právě ona, je takový menší zázrak a ukazuje to, že i tradiční církevní instituce jsou schopné se za určitých okolností vystavit čerstvému povětří. „Nikdo nenaplňoval tento nejvyšší evangelický úřad lidštěji a autentičtěji,“ píše o ní týdeník Die Zeit poté, co odstoupila a rezignovala i na biskupství. Důvodem je, že byla přistižena při dopravním přestupku, když projela křižovatkou na červenou a při kontrole se ukázalo, že řídila pod vlivem alkoholu, a to v takovém množství, které podle německého práva znamená už trestný čin, přestože de facto nikoho nepoškodila ani neohrozila. Právní důsledky, jako je ztráta řidičského průkazu, ji čekají, ale osobní důsledky svého pochybení vyvodila sama hned: veřejně se omluvila, a přestože to po ní příslušná církevní grémia nevyžadovala, odstoupila z obou svých vysokých církevních funkcí a vrátí se na faru.

Politování a respekt vyslovila kancléřka Merkelová i řada dalších předních osobností, smutek zavládl v progresívních církevních kruzích. Na druhé straně se v diskusích objevuje pocit škodolibého zadostiučinění, že bojovná morální kazatelka byla sama přistižena při hříchu a jaksi se s tím spojuje i to, že ty její radikální názory jsou také diskreditované. Ve zdůvodnění svého kroku paní Käßmannová v televizním prohlášení skutečně mluvila o tom, že její setrvání ve funkci by ztrácelo smysl, protože by neměla potřebnou svobodu vyjadřovat své postoje, aniž by byla kritiky napadnutelná jako osoba.

Je to vlastně banální událost. Ale zároveň se dotýká velmi podstatných otázek náboženství i politiky. Autentické ježíšovské křesťanství se mj. vyznačuje typickým zacházením s hříšníky a jejich vinou. Cílem je osvobození od hříchu a viny, které má charakter procesu s několika nezbytnými prvky: poznání a doznání vlastního pochybení, přijetí odpuštění, vyvození důsledků a náprava škod a nový začátek. Margot Kässmannová svým jednáním demonstruje evangelickou víru a vytváří prostor pro své další autentické a svobodné žití. Také její nárok na vlastní osobní integritu a důvěryhodnost, jako předpoklad práva vést lidi, je inspirující jistě nejen pro církev.

Na katolické straně se jedná o skandál daleko závažnější, jeho důsledky ještě nelze dohlédnout a zatím na něm také stěží lze najít nějaké pozitivní prvky nebo rozhřešení.

V uplynulých týdnech vyšlo najevo, že zatím ve více než sto případech došlo na německých gymnáziích provozovaných jezuitským řádem zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech k sexuálnímu zneužívání nezletilých. Katolická církev čelí podobným obviněním v Irsku, Rakousku, Austrálii, na Filipínách nebo ve Spojených státech, kde se všude jedná o tisíce případů. V USA už obětem bylo zaplaceno odškodné více než dvě miliardy dolarů a některé diecéze se kvůli odškodněním dostaly do insolvence.

Ke zneužívání dětí dochází samozřejmě i mimo církevní instituce a zřejmě neexistují odpovídající srovnávací data, která by doložila, že právě katolická církev je na tom nejhůře, ale v církevních případech jsou jisté zvláštnosti. Patří k nim to, že katolická církev dává přednost svému vnitřnímu, tzv. kanonickému právu před právem státním a necítí se vázána povinností podobné případy řešit před světskými soudy. Až do roku 1917 byli klerici výslovně vyňati z dosahu světského práva, v novém Kodexu z roku 1983 to už zmíněno není, ale např. v pravidlech z roku 2002 (první dokument, který se tématem zabývá) nařizuje německá biskupská konference, aby případy zneužití byly hlášeny interně a pachatelům se pouze „radí“, aby se sami udali na státním zastupitelství. Podobná praxe chránící pachatele a pomíjející světské právo a situaci obětí je běžná a začíná tak poškozovat církev, že papež Benedikt kritizoval americký i irský episkopát za snahy zamést téma pod koberec a vyzval k tomu, aby bylo zneužívání považováno za zločin a pachatelé trestáni soudem.

Současný případ vede k diskusím, do jaké míry je takové jednání slučitelné s ústavou právního státu. Tlak veřejnosti bude nepochybně, a podle mého názoru oprávněně, směřovat k odbourání přetrvávajících církevních privilegií. Zvlášť nejasná je situace tam, kde státy podepsaly s Vatikánem konkordát (v Německu to bylo krátce po nástupu Adolfa Hitlera v roce 1933) a je to jistě dobrý důvod k tomu, aby taková smlouva u nás podepsána nebyla.