Dnešní rubrika Štěstí z šesti je věnována šesti pozoruhodným skladbám, k jejichž realizaci se spojili interpreti, kteří jinak spolu kooperovali spíše zřídka. Až na jeden z popsaných případů se jedná o hostování či přátelskou výpomoc jednoho z dvojice na sólovém albu druhého. Výjimkou z tohoto pravidla je štěstí pocházející z úchvatného alba My Life in the Bush of Ghosts (1981), které je celé produktem spolupráce Briana Ena a Davida Byrna.Výběr je nutně subjektivním a zaujatým, neboť je způsoben hudebně-posluchačskými preferencemi autora a jeho rozhledem ve stále nepřehlednější změti hudby, valící se na nás odevšad v takové intenzitě, že není v silách jednoho člověka to vše monitorovat. Taková ambice by ostatně byla více než na plný úvazek, nehledě na fakt, že by se v člověku nutně ztratila radost a prožitek štěstí, který přichází u vskutku kvalitní hudby mnohdy až s několikanásobným poslechem. Nikoli, jednomu se nechce být otrokem v uspěchaném plahočení se za možná novou hudbou. Tím samozřejmě nemá být konstatováno, že by autor dnešního štěstí rezignoval na možnost objevu nové emoce, dosud nezprostředkované nálady, nečekané souhry zvuků či dosud neslyšené a ojedinělé melodie a s tím vším spojeným novým prožitkem z poslechu hudby. To samozřejmě nikoli. Ať tak či tak, výběr těchto štěstí se netýká věcí posledních let. Naopak, jsou tu zařazeny i počiny staršího data, které by pravděpodobně mohly být součástí kánonu rock-popové hudby, existovalo-li by něco takového.Frank Zappa & Captain Beefheart: WILLIE THE PIMP (1969)První příkladnou kolaborací dvou zcela odlišných hudebníků je více než devítiminutová skladba Willie the Pimp ze Zappova zásadního a — až právě na tuto skladbu — instrumentálního alba Hot Rats z roku 1969. Zappa s Beefheartem v průběhu let spolupracoval ještě vícekrát. Produkoval například jeho slavnou desku z roku 1970 Trout Mask Replica. (Mimochodem, dle svědectví mnohých byl Zappa při nahrávání tak unaven, že ve studiu většinu času prospal.) V polovině 70. let XX. století pak Zappa vypomohl Beefheartovi ve finanční tísni a vzal jej na turné po Spojených státech, ze kterého existuje sestříhaný záznam — podotkněme nikterak nadprůměrný — koncertní nahrávky, Bongo Fury z roku 1975. První album vydává Frank Zappa v roce 1966. Tedy v době, kdy se alternativní kultura pomalu začíná měnit v módu a nonkonformní myšlení v komerční uniformitu. Tato proměna je Zappovi samozřejmě terčem výsměchu. Tato společenská atmosféra pak provází zrod jednoho z jeho stěžejních alb We´re Only in It For the Money (1967). Léto plné lásky a květin tu Zappa vidí v jiném světle než ti, kdo se ho účastnili. Album je tak komentářem situace, kdy se z čehokoli nového v umění a kultuře stane vzápětí dobrý prodejní artikl. Album Hot Rats z roku 1969 je první z několika (mezi další patří Waka/Jawaka z roku 1972, The Grand Wazoo ze stejného roku a Jazz From Hell z roku 1986) svým charakterem v podstatě instrumentálních alb Franka Zappy, která na první poslech zaujmou svou čistotou a uceleností. Willie The Pimp je na albu druhou skladbou z šesti. V jejím úvodu zazní kratičký text zazpívaný osobitě chraplavým vokálem Captaina Beefhearta, aby po zbytek devítiminutové skladby znělo Zappovo brutální kytarové sólo.Je až dechberoucí, jak v úchvatně rychle zahraném, nápaditém a současně nekonečně dlouhém kytarovém sólu tu Zappa v několika vrstvách variuje ústřední téma. Phil Manzanera k této skladbě prý poznamenal: „Jeho sóĺo se zdá být nekonečné. Zkusil jsem ho hrát ve stejném tempu jako on, a vyčerpaný jsem toho musel nechat. Zappa zdvojnásobil počet not, které může rockový kytarista v oktávě zahrát…“Jde o konstruktivní, sofistikovanou a kompozičně racionálně vystavěnou hudební výpověď, ve které se zjevuje Zappa jako kultivovaný a geniální zvukový architekt. Nezávisle na čase vzniku jde o jeden z klenotů dějin hudby a možná nejlepší Zappův počin vůbec.Brian Eno & David Byrne: MAE CULPA (1981)Druhou fascinující kolaborací je spolupráce leadera skupiny Talking Heads Davida Byrna s člověkem, jenž se v uplynulých čtyřech dekádách spolupodílel na vzniku leckteré slavné desky. Skladby a alba, na kterých spolupracoval, zná myslím v podstatě každý. Brian Eno se od 70. let XX. století stal kmotrem mnohého, co v hudbě vzniklo. Mimo jiné vymyslel a rozvinul koncepci Ambient Music (všudypřítomná hudba), která může fungovat jako zvuková kulisa, avšak je ji možné i cíleně poslouchat, pokud si na to člověk troufne (např. album Music for Airports z roku 1979). V letech 1971-1973 je členem skupiny Roxy Music a též spolupracuje s Robertem Wyattem. V průběhu 70. let vydává přelomová sólová alba a stává se úspěšným producentem (John Cale, Phil Manzanera, David Bowie, Talking Heads). Zároveň studuje hudbu různých etnik.V roce 2005 po více než dvaceti letech — kdy vydává ambientní sólová alba — se opět připomíná svým charakteristicky nezaměnitelným rukopisem s písňovou deskou: vydává krásné album plné silných melodických linek Another Day On Earth. A v roce 2008 vydává společně s Davidem Byrnem další klenot: průzračně čisté a oslňující album Everything That Happens Will Happen Today. Překvapivě se tak opakuje kolaborace — 27 let poté, co spolu změnili dějiny hudby — dvou výjimečných hudebníků.Poprvé se tak stalo v roce 1981, kdy Brian Eno s Davidem Byrnem vydávají album, jež navždy změnilo tvář pop music, takřka geniální a nepochybně zásadní společnou desku: My Life In The Bush Of Ghosts s nasamplovanými hlasy libanonských a egyptských zpěváků nebo reverenda Paula Mortona. Na první poslech jde o nezřetelnou a těžko rozeznatelnou změť zvuků, rytmů a melodií. Při opakovaném poslechu zjišťujete, že album je navzdory zdánlivě lehkovážnému hýření nápady neobyčejně celistvé. A nakonec vám dojde, že roztodivné zvuky tvoří ucelený a propracovaný terén plný invence, jehož prozkoumání přináší posluchači nevídaná dobrodružství i bezmála třicet let od jeho vzniku. Byrne s Enem tu do sebe zaklesli divoké etnické rytmy s ambientní elektronikou. „Jako podivné zpěvy tu znějí napůl nezřetelné expresivní hlasy kazatelů a politiků pochytané z médií; druhou variantou pestrého propojeného světa jsou výpůjčky z egyptských a libanonských nahrávek. „Život v džungli duchů" byl v roce 1981 osobní libůstkou dvou hudebníků a producentů, kteří mohli trávit čas ve studiu mnohem výdělečněji. Místo toho hráli na plechovky, házeli mince do hrajícího piána a přes kladky vedli poslepované smyčky pásků“. (Pavel Klusák)Laurie Anderson & Peter Gabriel: EXCELLENT BIRDS (1984)Petera Gabriela — který před několika týdny vydal krásné intimní album coververzí Scratch My Back — našinci netřeba představovat, neboť zakladatel Genesis se v Česku těší velké oblibě. Zpěvačka, houslistka, performerka a skladatelka z New Yorku Laurie Anderson je zástupkyní multimediální avantgardy. Ve svých projektech kombinuje hudbu, pantomimu, film, výtvarné umění a tanec. Skvělým koncertním dokumentem, který zachycuje výjimečnou podobu tohoto všeho v podání okouzlující Laurie Anderson je i u nás na videu dostupný film Home of the Brave z roku 1986.Laurie Anderson debutuje v roce 1982 krásnou deskou Big Science, v roce 1984 vydává čtyřalbový koncertní záznam nazvaný United States, aby v ten samý rok vydala jedno ze svých nejlepších (popravdě řečeno, to lze říct o každé její desce — až tak je její tvorba kvalitní a vyrovnaná) alb Mister Heartbreak. S Peterem Gabrielem tu natočí skladbu Excellent Birds, jejíž atmosféra je ovlivněna typicky naléhavým Gabrielovým vokálem, zatímco Laurie Anderson spíše odříkává svůj text. Jde o spojení dvou osobitých a ihned rozpoznatelných rukopisů, které se tu skvěle doplňují.Laurie Anderson pak do dneška vydala ještě několik výborných alb. Obzvláště je třeba zdůraznit album Bright Red z roku 1994, na kterém se producentsky i autorsky spolupodílel výše zmíněny Brian Eno, jednu skladbu tu s Laurie Anderson mimochodem nazpíval její pozdější manžel Lou Reed a kytary obstaral člověk, který v průběhu své kariéry umělecky kolaboroval už taktéž s kdekým — od Franka Zappy, přes Davida Bowieho, Talking Heads, King Crimson až třeba po NIN — Adrian Belew. Bright Red je nebývale uhrančivé album plné jedinečných nálad. Prince & George Clinton: WE DO THIS (2002)Prince patří mezi ikony černošské hudby. Neobyčejně talentovaný multiinstrumentalista a pro mnohé přespříliš produktivní umělec vydává svá komerčně nejúspěšnější alba v 80. a na začátku 90. let XX. století. Na rozdíl od mnohých si byl a je schopen udržet vysoký umělecký standard i v těch případech, kdy se jeho alba umisťují vysoko v žebříčcích prodejnosti. To platí například o albech Love Symbol (1992), Gold Experience (1995), Musicology (2004) či 3121 (2006). Dle mnohých publicistů Prince někdy na konci první poloviny 90. let ztratil soudnost, neboť začal vydávat i několik alb za rok. Je-li toto konstatování nazřeno obchodní optikou, může být pravdivé. Autor těchto řádků má však na rozdíl od většiny za to, že navzdory vysoké produktivitě kvalita Princových desek až na jednu či dvě výjimky v podstatě nikdy neklesla, a to navzdory faktu, že byl schopen vydat v průběhu jednoho roku i pět disků. Dokonce si troufám konstatovat, že v čase počátku nového milénia vydal vůbec svá doposud nejlepší alba: výtečné Rainbow Children (2001), písničkářské One Nite Alone (2002), následující vůbec první koncertní album 2cd One Nite Alone… Live z roku 2002 či instrumentální N.E.W.S. (2003).S legendou funku Georgem Clintonem Prince spolupracoval již několikrát, když produkoval na konci 80. let některá jeho alba. Výše zmíněná skladba je záznamem právě z koncertní Aftershow party, přidané jako bonusový disk k fascinujícímu živáku One Nite Alone. Skladba We do This začíná skvělým sólem na saxofon v podání Macea Parkera, které plynule přejde v chraptící, chvílemi až chroptící vokál (zpěv ?) George Clintona. To vše je podbarvováno hutným a permanentním kytarovým sólem v podání Prince. Skvělá věc.Lou Reed & David Bowie: HOP FROG (2003)Pro mnohé kapely konce 60. a začátku 70. let normotvorný Lou Reed vydal v roce 2003 ne-li nejlepší, pak nepochybně jednu z řady svých pozoruhodných desek. Inspirován dílem E. A. Poa stvořil, sestavil a nahrál koncepčně ucelený projekt The Raven. Na velice pestrém a posluchačsky náročném albu vystupuje velké množství hostů, mimo jiné Steve Buscemi, Willem Dafoe, Antony, The Blind Boys of Alabama, Laurie Anderson a David Bowie.David Bowie nahrál dlouhou řadu nadčasových a stěžejních alb rockové historie. Debutoval v roce 1967 s eponymním albem, zásadní průlom v Bowieho kariéře nastal v roce 1972, kdy přišel s konceptuální deskou „The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars“. Od této chvíle až do roku 1980 nevydal jedinou slabou desku, ba naopak.Tu nejlepší a asi nejslavnější pak nahrává v Berlíně, kam se v roce 1976 stěhuje. Spojí se tu s ambientem a elektronikou experimentujícím Brianem Enem, radikálně změní hudební styl a společně nahrávají kritikou dodnes vysoce ceněná alba, tzv. Berlínskou trilogii: Low (1977), Heroes (1977) a Lodger (1979). Na albu Raven se nicméně Reed s Bowiem nespojili prvně: Bowie totiž na začátku 70. let minulého století produkoval Reedova slavného Transformera (1972). Hop Frog je něco přes minutu a půl trvající miniaturou na jinak dlouhém dvojalbu. A nejenom svou délkou je atypickým prvkem na — v kontextu Reedovy tvorby — neobyčejně hudebně pestré desce. Během této necelé dvouminutovky na člověka dýchne vzpomínka na Bowieho tvorbu, neboť se této kratičké písně zmocnil po svém, energicky a svým klasickým zpěvem. Jako kdyby chtěl alespoň na několik desítek vteřin rozjasnit jinak temné album. CocoRosie & Antony: BEAUTIFUL BOYZ (2005)Sesterská dvojice Casadyových s názvem CocoRosie vydala v roce 2005 své druhé album — Noah´s Ark. Jejich hudba, vycházející z bůh ví jakých kořenů, kombinuje neotřelým způsobem všechny zvuky, jež jim přijdou pod ruku. Dokáží skvěle balancovat na hraně kakofonie a melodie. Ve své hudbě začínají tam, kde třeba Björk končí.Na jejich třetí desce z roku 2007 se pak oproti dřívějšku podstatnějším způsobem projevuje vliv hip hopu. Současně se tu Biančina divnost a její zpěv skvěle doplňuje s vrzáním hraček, beatboxem a především operním zpěvem její sestry. Antonyho Hegarta jsem pravděpodobně poprvé zaznamenal v roce 2004, kdy hostoval Lou Reedovi na dvoudiskové živé nahrávce Animal Serenade. Se svým projektem nazvaným Antony & The Johnsons vydal mimochodem tři alba, to poslední v loňském roce. Na první poslech může jeho pěvecký projev vyvolávat dojem pochmurnosti. Opak je však pravdou a údajně to potvrzují i jeho koncerty. Jeho tvorbu tak spíše než pochmurnost vystihují slova útěcha a radost. Albem Noah's Ark, ze kterého je skladba Beautiful Boyz, se sestry Casadyovy přihlásily k freak-folku. Jejich tvorbu tu sice stále charakterizuje netradiční a navýsost hravé pojetí, avšak už i silné melodické linky. Baladická Beautiful Boyz s Antonym je pak tak jako bezmála celá jejich tvorba podmanivou záležitostí, ve které se nádherně doplňuje Biančin nesmírně strhující projev s tklivostí dvoumetrového transvestity.