Pokud prezident Václav Klaus nakonec ratifikuje Lisabonskou smlouvu, neboť se spokojí s výjimkou z evropské Listiny základních práv a svobod tak, jak ji zformulovalo na jeho žádost švédské předsednictví, zůstane nezodpovězena zásadní otázka: Je naše země ještě stále parlamentní demokracií nebo už (polo)prezidentskou republikou?

Průměrnému občanovi se tato otázka může jevit jako zcela triviální a nudná. Na jejím zodpovězení ovšem závisí kvalita demokracie u nás, což může mít zcela konkrétní dopady.

Česká Ústava je napsána nepochybně jako ústava parlamentní demokracie. Prezident je v tomto systému vedle premiéra jednou ze dvou hlav výkonné moci, ale jeho postavení je konstruováno tak, že je ve většině svých úkonů podřízen vládě. To vyplývá nejenom ze skutečnosti, že většina jeho pravomocí je kontrasignovaná a nemůže je tudíž uplatnit bez souhlasu vlády, ale také ze skutečnosti, že je ústavně neodpovědný.

Oblast zahraniční politiky, do níž spadá sjednávání mezinárodních smluv, je jednou z kontrasignovaných pravomocí. Prezident je sice formálně za sjednávání mezinárodních smluv odpovědný, ale jejich sjednávání přenáší na vládu. Když je schválí parlament, prezident, jak praví Ústava, je následně „ratifikuje“.

To, že Ústava neříká explicitně „musí ratifikovat“, je podle řady ústavních expertů logické, protože prezident funguje v celém procesu jen jako jakýsi vrchní notář. Není také jasné, proč by vůbec odmítal ratifikovat smlouvy, jejichž sjednávání se účastnil přinejmenším tak, že měl právo vyjádřit k obsahu jakékoliv smlouvy své stanovisko.

Rozdíl mezi „musí“ a „může“ není v případě ratifikace mezinárodních smluv bezvýznamný. Je to totiž jeden z rozdílů mezi parlamentní demokracií a (polo)prezidentskou republikou. I proto bylo nanejvýš žádoucí, aby otálení prezidenta Klause s ratifikací Lisabonské smlouvy, jakož i podmiňování jeho podpisu vlastními podmínkami (bez předchozí konzultace s vládou a bez ohledu na skutečnost, že Lisabonskou smlouvu doporučily k ratifikaci ústavními většinami obě komory parlamentu bez podmínek), bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem.

Václav Klaus má s celou záležitostí společné především to, že je to politik aktivistický a sebevědomý, který využívá téměř každé příležitosti k tomu, aby testoval hranice své ústavní role. Tak se například v minulosti odmítl ztotožnit s názorem Ministerstva spravedlnosti a nejmenoval některé soudce ministerstvem navržené. Nebo se dokonce odmítl podřídit rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který mu jmenování jednoho ze soudců nařídil.

Klaus také vetoval celou řadu zákonů nikoliv proto, že měly technické vady nebo se zdály odporovat Ústavě, ale proto, že s nimi ideově nesouhlasil. Už čtyři roky rovněž odmítá ratifikovat Evropskou sociální chartu.

V minulosti Klaus otálel se jmenováním soudců Ústavního soudu a byl dlouho nečinný při jmenování vlády po volbách v roce 2006. Jeho (ne)konání ve věci Lisabonské smlouvy je tak jen jednou z mnoha kontroverzí.

Někteří zákonodárci si myslí, že toto jeho chování by si zasloužilo ústavní  žalobu pro velezradu podle článku 65, odst. 2, Ústavy nebo alespoň usnesení o nezpůsobilosti vykonávat úřad podle článku 66 Ústavy. Ve skutečnosti by ale bylo nanejvýš žádoucí, aby se nejprve vláda obrátila na Ústavní soud s kompetenčním sporem, a to například ve věci Lisabonské smlouvy.

Jestliže je totiž naše Ústava natolik elastická, že ji prezident může opakovaně testovat, byl by na místě autoritativní výklad některých jejích ustanovení. Je sice pěkné, že se v médiích dohadují ústavní experti, z nichž někteří s prezidentem nesouhlasí, zatímco jiní ho hájí. Zároveň to ovšem znamená, že Ústavu lze evidentně vykládat různě a rozhodnutí Ústavního soudu by alespoň v jedné oblasti vneslo do celé věci jasno.

Takové rozhodnutí by především buď potvrdilo, že Klausova ústavní expanze je v pořádku, včetně skutečnosti, že se jaksi plíživě, zásluhou silné osobnosti na Hradě, stáváme (polo)prezidentskou republikou. Anebo by naopak jasně ukázalo, že prezident nemá na jednání, jako je odkládání ratifikace mezinárodních smluv na neurčito či stanovování vlastních podmínek, nárok a že je v zahraniční politice podřízen vládě. Pokud by se odmítl takovému rozhodnutí Ústavního soudu podřídit, teprve pak by bylo možné uvažovat o ústavní žalobě na prezidenta.

Jednání slabé úřednické vlády i jejích, taktéž slabých, plně politických předchůdkyň bohužel nechává tyto otázky bez odpovědí. Když prezident odmítal podepsat Evropskou chartu sociálních práv nebo odmítal dlouho podepsat parlamentem schválenou mezinárodní smlouvu o přistoupení České republiky k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu, mohly a měly už předchozí vlády vyvolat s prezidentem kompetenční spor u Ústavního soudu. Nejenže se tak nestalo, ale navíc (tehdy ještě Klausova) Občanská demokratická strana s vervou prosazovala znovuzvolení prezidenta, který takto interpretuje Ústavu.

Je samozřejmě možné argumentovat, že ve věci Lisabonské smlouvy je jednání vlády především taktické, neboť nechce ohrozit ratifikaci tím, že by šla s prezidentem do sporu, který se může táhnout dlouhou dobu. I tak ale zůstávají v celé záležitosti znepokojivé otazníky.

Za prvé není z ústavního hlediska vůbec jasné, jak může jeden politik, třebaže je to hlava státu, suspendovat na poslední chvíli a bez předchozích konzultací s vládou platnost evropské Listiny základních práv a svobod pro Českou republiku. Za druhé není zřejmé, jak vlastně do budoucna interpretovat postavení prezidenta v ústavním systému země.

Možná by vláda měla svoje současné váhání napravit alespoň tak, že po případné ratifikaci Lisabonu obrátí svoji pozornost k ostatním, výše vyjmenovaným, kontroverzím a pokusí se s některými Ústavní soud oslovit.