Pokud prezident Václav Klaus nakonec ratifikuje Lisabonskou smlouvu, neboť se spokojí s výjimkou z evropské Listiny základních práv a svobod tak, jak ji zformulovalo na jeho žádost švédské předsednictví, zůstane nezodpovězena zásadní otázka: Je naše země ještě stále parlamentní demokracií nebo už (polo)prezidentskou republikou?

Průměrnému občanovi se tato otázka může jevit jako zcela triviální a nudná. Na jejím zodpovězení ovšem závisí kvalita demokracie u nás, což může mít zcela konkrétní dopady.

Česká Ústava je napsána nepochybně jako ústava parlamentní demokracie. Prezident je v tomto systému vedle premiéra jednou ze dvou hlav výkonné moci, ale jeho postavení je konstruováno tak, že je ve většině svých úkonů podřízen vládě. To vyplývá nejenom ze skutečnosti, že většina jeho pravomocí je kontrasignovaná a nemůže je tudíž uplatnit bez souhlasu vlády, ale také ze skutečnosti, že je ústavně neodpovědný.

Oblast zahraniční politiky, do níž spadá sjednávání mezinárodních smluv, je jednou z kontrasignovaných pravomocí. Prezident je sice formálně za sjednávání mezinárodních smluv odpovědný, ale jejich sjednávání přenáší na vládu. Když je schválí parlament, prezident, jak praví Ústava, je následně „ratifikuje“.