Chirurg Pavel Pafko prohlásil 13. 12. 2014 v DVTV, že nadstandardní péče ve zdravotnictví není nemorální. Je to jeho konzistentní názor, stejnými slovy jej vyjádřil například už v roce 2007 v rozhovoru pro iDNES. Jako zastánce nadstandardů tak unikátně vnáší do debaty morální argumenty.

Píši tuto polemiku, protože jsem přesvědčen o opaku. Pafko pro své tvrzení nalézá dva důvody: Člověk by měl mít možnost použít svoje peníze a nadstandard již existuje na Západě.

Předpokladem prvního důvodu je svoboda jednotlivce, jenž by měl mít možnost používat bez omezení vlastní peníze. „Když jste nemocný,“ říká Pafko, „nemůžete realizovat svoje prostředky k tomu, abyste získal své zdraví.“ Kritizuje tak stávající konsensus o vzájemném poměru jednotlivých svobod, práv a hodnot.

Svoboda používat peníze je jistě podstatná a tvoří jeden z kamenů západní společnosti — končí ale tam, kde společnost shledává důsledky použití peněz v rozporu s jinými hodnotami, morálními, demokratickými atd. Představu o moci peněz převažující nad spravedlností, solidaritou, lidskou důstojností či sociální kohezí je třeba odmítnout.

Pafkovo tvrzení, že v nemoci nemůžeme vynaložit své prostředky, je zavádějící. Své prostředky každý realizuje i v případě nemoci, avšak mezi nimi a léčebnými náklady stojí mechanismus zdravotního pojištění, který důsledky rizika, na nějž se sám jednotlivec nedokáže připravit, vyrovnává pomocí zdrojů celku, a snižuje tak nezaviněnou nerovnost lidí. Nadstandardní vynakládání prostředků na léčbu mimo pojištění nerovnost zvyšuje, protože snižuje jeho solidární efekt.

Martin Veselovský Pafkovi namítl, zda upřednostněním movitých pacientů nebudou upozaděni méně movití. Pafko argumentuje, že nadstandardní peníze mohou toliko zprovoznit již existující, ale díky chybějícím financím nevyužívané léčebné kapacity.

Problém nedostatečných léčebných kapacit a čekacích lhůt, které častokrát přesahují zákonnou normu, je velmi palčivý. Avšak je-li možné kapacity zvýšit, není nejhumánnější zajistit je přednostně pro ty, jejichž zdravotní stav je vyžaduje nejvíc? Pokud kapacity existují, je stejně nesolidární dát je k dispozici jen těm, kdo si připlatí, stejně jako je za současného stavu sobecké zaplatit (dát úplatek) za to, abych se posunul výše na čekací listině — což se Pafko snaží vyvrátit.

Namísto nadstandardů je třeba hledat takové systémové řešení, které zprovozní podfinancované kapacity přednostně nikoli pro movité, ale pro potřebné. Může jím být progresivní zvýšení odvodů na zdravotní pojištění, harmonizace odvodů zaměstnanců a živnostníků, regulace lobbování farmaceutických firem apod.

Druhý argument pro ospravedlnění existence nadstandardního zdravotnictví nachází Pafko v situaci západních zdravotnických systémů, z nichž v některých nadstandard existuje. Podle něho to „nemorální není, protože celý vyspělý svět, kterému se blížíme, celá západní Evropa, Spojené státy, tam je to zcela standardní“.

Touha přiblížit se Západu byla v devadesátých letech motorem společenských změn. Mnozí však v přiblížení se západním normám, chápaném jako náprava minulých chyb a křivd, pokrytecky nacházejí posvěcení či omluvu vlastního sobectví. (Takovýto alibismus předvedl například Jiří Rusnok, když na DVTV 29. 10. 2014 v duelu s Michalem Bursíkem tvrdil, že sledovat vlastní ekonomický zájem bez ohledu na práva lidí v zemích, s nimiž obchoduji, je v pořádku, protože je to normální v západních zemích.)

Korupce ani pokrytectví a sobectví ale nejsou ospravedlněny, nabydou-li takových rozměrů, že se zdají normální, ani jsou-li legalizovány. K jakým tragédiím může vést, když se budeme nekriticky řídit tím, co se zdá normální a legální, ukázal Zygmunt Bauman v knize Modernita a holocaust. Toto uvažování je také hodnotově obrácenou figurou „Co existuje v Sovětském svazu, je dobré i pro nás“.

Zatímco první Pafkův argument vychází z vhledu do provozu léčebných zařízení a lze o něm diskutovat, jeho druhý argument, spočívající v prosté záměně pojmů morální a standardní, je buď ideologický, anebo zastírá osobní či skupinový zájem.

Tím, že převádí morálku na pojem standardu založeného na vůli západních politických elit, a tak ji relativizuje, Pafko vědomě obhajuje snížení míry společenské solidarity a zájmy movité menšiny na úkor většiny. Halí tyto zájmy do hávu pseudomorálních výrazů a stává se apoštolem této pseudomorálky ve zdravotnictví.

Nadstandard ve zdravotnictví snižuje kvalitu života společnosti jako celku, znamená ústup od principů sociálního státu, a tím snížení kulturní vyspělosti. Názory, které ho obhajují, je třeba vyvracet, a to tím spíše používají-li moralizující rétoriku a zastává-li je lékař: Ne, nadstandard není morální, pane profesore.