Dříve než přišel s románem Union Atlantic, který českému čtenáři necelý rok po originálním vydání nyní představuje nakladatelství Host, nadchl Adam Haslett kritickou i běžnou čtenářskou veřejnost Spojených států amerických svou povídkovou prvotinou You Are Not a Stranger Here (Ty tu nejsi cizí).

Zatímco tato jeho sonda pod povrch různých druhů odcizení v moderním světě dosáhla na prestižní ocenění Pulitzerovy ceny a National Book Award, románu Union Atlantic se tak jednoznačně pozitivního přijetí nedostalo.

Mírně moralistický příběh o hodnotě peněz, lásky a neopotřebovaného, dobou neznásilněného rozumu v současném světě přitom na první pohled přitahuje velmi lákavými atributy — vždyť má jít o románový průnik do prostředí nejvyšších postů bankovního systému Spojených států, jehož neotřesitelnost v kontextu etických rozměrů dnešní společnosti svými glosami břitce zpochybňuje stará učitelka živořící ve zchátralém domě na opuštěném konci amerického předměstí.

Kulisy proskleného gigantu banky Union Atlantic versus kulisy domu mezi kopretinami a rozrazilem, tematický konflikt moderního a starého, technicistního a přírodního, materiálního a ideového — to všechno, včetně nálepky spisovatele s Pulitzerovou cenou naznačuje, že by mělo jít o žánrovou hru s prvky populárního thrilleru z prostředí finančních magnátů říznutou venkovskou ságou a příběhem o mladickém hledání identity v nepřehledném světě, již se důvtipnému autorovi snad podaří udržet v mezích sofistikované disputace.

Stavební základy Haslettovy výpovědi o střetu kultur a střetu hodnot na počátku jednadvacátého století tvoří trojúhelník postav s jasně vymezenými rolemi. Doug Fanning je atraktivní, přátelský, nicméně až ďábelsky prospěchářský bankéř ve středních letech, jenž svým frustracím vystaví pomník v podobě megalomanského sídla, které ani pořádně nevybaví a obývá jej de facto jen přes noc.

Fanningův palác naneštěstí sousedí s rozpadající se vilkou někdejší učitelky dějepisu Charlotte Gravesové, podivínské staré dámy se svérázným přesvědčením o tom, co se má a co se nemá, a za co je třeba až do posledních sil bojovat. Do jejich sporu o pozemky, který Charlotte iniciuje, navíc vstoupí postava zpočátku nevýrazného, nevyhraněného mladíka Nata. Toho si Charlotte získá svými netradičními metodami soukromého doučování. Doug se později stane objektem Natovy nově objevené touhy po mužském těle.

Union Atlantic ovšem trpí právě onou snadnou rozpoznatelností schématu — tím, že jádro sporu dělí přesně na půl mezi Dougův svět peněz (svět chamtivého kapitalismu) a Charlottin svět vnitřně opravdovějších hodnot a přirozeného, vnějšími mantinely nezmanipulovaného rozumu.

Snad jedině postava Nata pak, ovšem podobně průhledně, představuje jakési „mezi“: jeho přirozené touhy jej paradoxně vedou k jednání, jež se příčí i nejobecnějším morálním předpokladům západního světa. Nejde ani tak o jeho homosexuální orientaci, jako spíš o to, že se vloupe do Dougova domu a že je proto, aby si udržel jeho přízeň, schopen i podvést Charlotte.

Nata, Douga i Charlotte spojuje svého druhu osamění, vykořenění ve vztahu ke společnosti, k vlastní rodině i ke své generaci. Všichni si v románu projdou cestu od prvního náznaku touhy, přes její racionalizaci, krátkodobé naplnění a výsledné zklamání. Všichni jsou také do určité míry poznamenáni dětstvím či nepříliš růžovou minulostí. Dimenze traumatu v pozadí životů postav pak také do jisté míry ospravedlňuje jejich často až perverzní chování a čtenáři jakoby diktuje soucit a porozumění.

Navzdory schematičnosti román Union Atlantic „zachraňuje“ především silná spasitelská postava bručounské, avšak rázné Charlotty, zhrzené tím, že ji ze školy vyhodili kvůli jejím moderním, rovnostářským vzdělávacím postupům, neúnavné v boji s pokřivenou morálkou světa.

V Charlottině osudu se odráží všechna grotesknost dějin druhé poloviny dvacátého století, nahlížená s kriticky cynickým postojem mladistvého, drze nesmiřitelného intelektuála: „Jen jsem řekl svůj názor,“ bránil se. „Ne!“ vykřikla. „Nic takového! Jakýpak názor! To je ta potíž, jak se to rozšířilo. Tenhle laciný, nedomyšlený relativismus. Všichni jste ho plní. Samozřejmě, máme pluralitní společnosti. Jsme tolerantní. Pokud jde o velké věci jako náboženství, metafyzika. Nejsme diktátoři. To je sekularismus, vyzrálost. Něco, co fanatici nemohou vystát. Ale tohle ohánění se názory! Jako by svět neměl jasně rozpoznatelné hodnoty. Jako by nebylo dějin. To je katastrofa. To je zrada osvícenství! Všechno ve jménu individualismu. A lidé aby tomu jen nečinně přihlíželi. Kvůli takovým blábolům jsem přišla o práci. Čtyři sta let úsilí a oni ho obětují na oltář nezávadnosti. To je neslýchané.“ Tak nelítostně Charlotte hodnotí jak společnost, tak své nejbližší okolí.

Haslettův románový styl je sympatický trefným minimalismem, s jakým je schopen popsat machinace na finančních trzích či nenuceně dějově shrnout klíčové peripetie minulosti svých hrdinů. Haslett vypráví úsporně, a přesto neopomíjí zajímavé, často i poetické detaily, fascinuje přiléhavou výstižností zkratkovité glosy i citem pro atmosferické líčení, pozorovatelstvím zaměřeným na detail, ale nevyhýbajícím se zobecňujícímu komentáři.

Díky těmto spisovatelským přednostem je tak například schopen v jediném odstavci zhustit náladu letního měsíce do souvětí vtipně propojujícího poměry v malém městečku s aktuálními otázkami globální politické situace: „A přes veškeré obavy v médiích, přes všechny vtipy o tom, jak zvýšit bezpečnost přelepením úst nejvyššího představitele, přes zásah městské policie, která ohradila baseballové hřiště, aby mohla odpálit ztracený batoh jednoho žáčka, přes hodiny a hodiny reportáží o výrobci „špinavé bomby“ a Saddámově obřím zbrojním arzenálu, přes fakt, že vysoký, smějící se satan stále unikal americké moci v horách jakési nepředstavitelně cizokrajné země, nepřestával dramatický kroužek pořádat prodej domácích sušenek a dortů, knihovna stále rozprodávala knihy každý víkend od dvanácti do tří a lidé se stále modlili, aby na konci horkého dne přišel očistný déšť.“

Union Atlantic zpracovává vcelku svízelné téma světa běžnému smrtelníkovi neprůhledných pohybů virtuálních peněz velmi čtivě a přehledně. V kombinaci s duchovním světem Charlotte Gravesové přinejmenším připomíná jeden z klíčových kulturních paradoxů současnosti. Přístup je to příjemně odvážný, Haslett by však vypravěčský švih potřeboval doplnit smělejším filosofujícím nadhledem, který by mu dovolil překonat poněkud přímočarou metaforičnost typu „bankrot banky = bankrot morálky“.

Adam Haslett. Union Atlantic. Host. Brno 2010.