Monumentální i komorní obrazy malované mistrovskou rukou Bedřicha Dlouhého jsou často inspirované uměním renesance a baroka. Vztah k minulosti však pro něho neznamená pouhé přejímání klasických forem malby, naopak. Umělec obvykle konfrontuje minulost s moderním technickým světem přítomnosti.

Artificiální formy jeho virtuózních konfrontací iluze a taktilní reality jsou však mnohem komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát. Technické, často třídimenzionální objekty nejsou totiž ready mades přejaté z reálného světa, jedná se o pečlivě konstruované objekty, tedy o další formy, jimiž autor zpřítomňuje své iluze.

Propojení a někdy i smývání hranice mezi skutečností a imaginací lze proto označit za jednu z hlavních charakteristik malířovy práce. Závažnost těchto obrazů a asambláží je však možné vnímat i jako ironický a posměšný pohled na absurditu současného světa.

Vodítkem k pochopení obrazů Bedřicha Dlouhého v MuMo je dialog iluze a reality spřízněný s tradicí surrealismu i dadaismu. Příkladem může být stěžejní obraz Autoportrét V. (2008), podle něhož výstava získala své jméno.

Diváci na něm spatří malířovo vlastní nemocné tělo, které svou polohou, strukturou i barvou připomíná barokní zpracování christologických témat. Je však zřejmé, že jde o podstatné, poněkud morbidní téma, které autor ironizuje pohledem upřeným na diváka i svým sporým oděvem — pruhovanými trenýrkami.

Výstavu tvoří několik vzájemně se prostupujících ucelených částí. Zatímco v přízemí jsou spolu s Autoportrétem V. zastoupeny převážně umělcovy figurální obrazy, první patro je věnováno zátiší. Kromě diptychu s názvem Zkouška podkladu (2004) jsou zde vystaveny i další objekty: Dadja — Béďa (2009) a Model předbíhání (1968).

Zátiší je přítomno i v monumentálním Autoportrétu II. — Stěna velká, č. 1—6 (1999), který představuje vyústění celé výstavy. V této asambláži autor vytvořil malířskými a sochařskými prostředky mohutnou manifestaci procesu tvorby. Pohled diváka postupuje od simulace oprýskané cihlové zdi přes stroj na výrobu barev až po renesanční zátiší — výsledek celého tvůrčího procesu.

Barevně divoká zátiší jsou v prostoru prvního patra vystaveny spolu s tlumenější škálou barev pláten z osmdesátých let. Obraz Krajkář (1987), kačer-donaldovská parafráze slavného Vermeerova obrazu Krajkářka (1669) anebo abstraktní obraz situace Pocit č. 116 (1984) dobře ilustrují kontinuitu novějších malířových děl a jeho starší tvorby.

Přestože je Autoportrét II. je bezesporu vrcholným dílem monumentálních prací Bedřicha Dlouhého uvedených v složitě členěném prostoru muzea, výstava jím nekončí. Oddělený prostor druhého patra muzea představuje nejnovější umělcovy obrazy vytvořené v uplynulých dvou letech.

Návštěvníky MuMo zaujme zvláště asociativní soubor obrazů s názvem Inverze 1. až 7., zobrazující smogem zamořené snové krajiny, které připomínají podzimní pole nebo opuštěná bojiště. Mělké prostory obrazů zakrytých mléčným plexisklem vtahují diváka do iluzivní krajiny a zároveň představují další část širokého rejstříku výtvarných technik, které umělec používá.

Výstava představuje malířské dílo Bedřicha Dlouhého v jeho komplexnosti a upozorňuje na mnohostrannost jeho uměleckých zájmů i technických schopností. Setkání s osobností autora dotvářejí dokumentární snímky v prostoru foyeru, zastihující malíře na sérii černobílých fotografií, které připomínají jeho činnost ve skupině Šmidrové a jeho další recesistické akce.

Umělcův smysl pro humor je patrný i v instalaci s názvem Po flámu (1996), kde několik desítek much polehává a posedává v uměle vytvořeném prostoru miniaturního sálu, který zčásti zaplňuje vykrojený kus melounu. Humor autora je přítomen i v poutači při vstupu do muzea — na výstavu nás láká animace jedné z much: za sklem tře o sebe křidélka a čte si noviny.

Bedřich Dlouhý — Autoportrét V. / King of Art 1.

Muzeum Montanelli (MuMo), Nerudova 13, Praha 1

výstava potrvá do 30. června 2010

otevřeno: úterý — sobota: 12 — 18 hodin

neděle: 12 — 16 hodin