Hned od několika politiků, jakož i novinářů, jsme se mohli v posledních dnech dozvědět, že průzkumy volebních preferencí jsou zaručeně „cinknuté“. Někteří politici dokonce tvrdí, že mají své vlastní průzkumy, které vypovídají o oblibě jejich stran něco jiného než průzkumy zveřejňované v médiích. K podobným prohlášením téměř žádný politik nezapomene připojit coby doušku tvrzení, že průzkumům veřejného mínění nevěří.

Zpochybňování průzkumů v čase blížících se voleb samozřejmě není české specifikum. Více české jsou ovšem snahy vyřídit průzkumy, jejichž výsledky jsou politikům nepříjemné, nálepkováním. Dozvídáme se tedy běžně, bez jakýchkoliv důkazů, že ta či ona agentura pro průzkum veřejného mínění má úzké vazby na tu či onu stranu. Běžně se také lze dočíst, že to, aby průzkum ukázal požadované výsledky, si lze zaplatit.

Je sice pravda, že se některé agentury v minulosti svými předpověďmi volebních výsledků ne vždy přesně trefily do černého, jenže to není nutné hned vysvětlovat nějakou předpojatostí nebo korupcí. Předvídání budoucnosti, jak známo, je velmi složitá záležitost, v níž hraje roli řada proměnných. Jak politici, tak novináři navíc dost často nevěnují dostatek pozornosti metodologii průzkumů, například zda se jedná o volební prognózu, do níž jsou zahrnuti jen ti, co tvrdí, že půjdou volit, nebo o volební preference, v nichž se odráží i názory těch, kdo volit nepůjdou.

Zajímavé je, s jakou snadností politici obviňují z předpojatosti nejen agentury pro průzkum veřejného mínění, ale také třeba veřejnoprávní média. Zdá se, že každý politik, zejména ze stran, kterým se v preferencích právě nedaří, ví docela přesně, jak by se takový průzkum měl nejen správně dělat, ale také jaké jsou skutečné, tedy „necinknuté“ výsledky. Zrovna tak politici vědí, jaká by měla být například dramaturgie předvolebních diskuzních pořadů v České televizi.

Způsob, jakým jsou politické strany prezentovány v médiích nebo jaký prostor v nich mají, může samozřejmě ovlivnit volební preference. A je známo, že zpětný dopad mají i samotné průzkumy preferencí, zejména pokud se v nich vyšvihne nějaká dosud neparlamentní strana nad hranici volitelnosti, anebo naopak nějaká dosud parlamentní strana pod hranici volitelnosti spadne.

Přesto se zdá, že politici, jakož i nemálo politicky zaujatých novinářů, přeceňují jak význam průzkumů, tak význam nejrůznějších mediálních debat s politiky. Kdyby například převažující mediální preference pro různé politické strany a směry hrály takovou roli, jakou jim někdy přisuzujeme, bylo by těžké vysvětlit, jak je možné, že v situaci, kdy naprostá většina médií straní přímo nebo nepřímo pravici, vede v průzkumech s přehledem levice.

Stejně tak je těžké vysvětlit, proč by se agentury pro průzkum veřejného mínění nechaly tak snadno kupovat tou či onou stranou, když zároveň převažuje mezi politiky i v médiích mínění, že předpovídají nepřesně. Takové agentury by byly samy proti sobě, protože jestliže ani ony nevědí, kdo ve volbách skutečně zvítězí, bylo by zjevné stranění nějakému politickému subjektu nebo politikovi kontraproduktivní z hlediska jejich budoucnosti.

Možná bychom se měli spíše ptát, zda více než agentury pro průzkum veřejného mínění nejsou různými způsoby „cinknuté“ politické strany a některá média. Politické strany sice u nás, stejně jako jinde, nabízejí politické programy, ba i bombasticky prezentované vize, jenže mnohem více než ve vyspělých demokraciích fungují často jako pouhé firmy s ručením omezeným pro realizaci ekonomických zájmů, tedy jako obchodníci s vlivem. Podíváme-li se na to, co strany říkají (třeba v předvolební kampani) a co pak skutečně dělají, nelze se neptat, zda jejich chování není fatálně „cinknuté“ zásluhou různých lobbistických a dalších tlaků.

Mnohá naše média hlavního proudu jsou pro změnu „cinknutá“ ideologicky. Jsou majiteli pravdy, takže místo reflektování skutečnosti a analýz nabízejí převážně ideologicky motivované názory — ať už otevřeně, nebo podprahově. Při rozehrávání různých kauz v médiích se navíc občas nelze ubránit staré dobré otázce „Komu to slouží?“ Nelze se prostě ubránit dojmu, že často i nejrůznější kauzy a skandály, které obvykle média nakousnou, ale nikdy nedotáhnou do konce, jsou jen výsledkem nejrůznějších forem zákulisní „cinknutosti“ a s veřejnými zájmy mají jen málo společného.

V příštích několika měsících si samozřejmě dosytosti užijeme zejména útoků na agentury veřejného mínění. Otázkou ovšem je, zda to není z hlediska stran i jejich mediálních podporovatelů kontraproduktivní. Zdá se totiž, že průměrný občan je mnohem inteligentnější, než o něm soudí ti, kteří bojují o jeho voličský hlas. A průměrný český občan je i zásluhou naší komplikované historie citlivý na různé formy manipulace. Názor, jak volit, si nakonec udělá mnohem méně v závislosti na tom, co se mu snaží namluvit politici a některá média.