Média vraždy zajímají, protože čtenáři, diváci a posluchači mají rádi silné emoce. Zvláště mocně veřejnost zajímají vraždy spáchané duševně nemocnými. Je tomu tak proto, že takové vraždy bývají zvláště kruté a s nepochopitelnými motivy, velmi často v okruhu rodiny nebo blízkých, někdy naopak vraždy úplně náhodných obětí.

Zapomíná se, že osoby s vážnými duševními poruchami jsou častěji než zdraví nejen vrahy, ale hlavně mnohem častěji oběťmi. Je tomu tak proto, že mozek je dosti důležitý také pro společenské přizpůsobení a odvrácení konfliktů a jejich řešení. Současně platí, že není tělesný orgán, jehož zdraví by byla věnována tak malá pozornost, jako je tomu v případě mozku.

V České republice je věnováno pouze 4% výdajů na zdravotnictví psychiatrické péči, v EU je to průměrně 8%. Péče je nevyhovující i v zahraničí, ale u nás probíhá za zvláště špatných podmínek. K tomu patří i podmínky legislativní.

Nejdřív musí dojít k vraždě…

Duševně nemocní lidé musí být chráněni. Musí být chráněni nejen proto, aby se nestali oběťmi násilí a zneužívání, ale také proto, aby se nestali pachateli. Jejich duševní choroba vede velmi často k tomu, že jejich „schopnosti rozpoznávací“ jsou „snížené až vymizelé“ a podobně tomu bývá i se schopnostmi „ovládacími“, jenže to život obětem jejich činů nevrátí.

Místo do vězení putují do ochranné léčby, která končí, když soud dospěje k názoru že „splnila svůj účel“. Jako ministr zdravotnictví jsem ve vládě prosadil vznik meziresortní komise, která připravila podmínky pro vybudování „detenčních ústavů“ pro zvláště nebezpečné pachatele, kteří se řádně nepodrobují ochranné léčbě, nebo i přes terapeutické úsilí zůstávají dlouhodobě velmi nebezpečnými.

Nebezpeční jiným…

Po 12 letech konečně byly přijaty příslušné zákony, jenže detenční ústavy jsou prakticky prázdné. Zákon totiž stanoví, že „ochranná detence“ může být uložena teprve po spáchání nového trestného činu. Čeká se na vraždu, nepředchází se jí. Totéž platí pro standardní ochrannou léčbu ústavní nebo ambulantní. Čeká se, až dojde ke zločinu.

Totéž platí u každé psychiatrické hospitalizace. Nemůže dojít k nedobrovolné hospitalizaci, pokud se neprokáže, že nemocný je nebezpečný sobě nebo okolí. To se ovšem mnohdy prokáže teprve tím, když spáchá trestný čin. Ten navíc musí být oznámen, vyšetřen a posouzen soudem.

Dnes je možno přijmout duševně nemocného i tehdy, je-li dovezen do ústavu, kde lékař konstatuje, že je nebezpečný sobě nebo okolí a oznámí to soudu, který na základě dodané dokumentace rozhodne, že hospitalizace je  „v souladu se zákonnými důvody“ (shledá ho nebezpečným). To se velmi nelíbí „lidsko-právním organizacím“, které tvrdí, že je tak pošlapáváno právo uplatňovat svobodnou vůli (vycházející z chorého mozku).

Bojují za to, abychom mohli opakovat chyby jiných zemí a nedobrovolným hospitalizacím bylo zabráněno. Problém je v tom, že někdo musí takového člověka přivézt. Aby ho někdo mohl přivézt, někdo o tom musí rozhodnout. Pokud se do toho nepodaří vtáhnout záchrannou službu nebo policii, pak není možno konat nic. Lidé jsou vydáni napospas.

Zoufalí příbuzní mi jako řediteli psychiatrické léčebny volali: „To máme čekat až nás zabije?“ Bylo mi trapné přiznat, že vlastně ano. Pokud zavolají záchrannou službu nebo policii, nemusí se jim podařit je přesvědčit, že jsou ohroženi. Po jejich odchodu jsou ohroženi o to více.

Jestliže ústav pacienta přijme a jeho stav se zlepší, pomine tím důvod k nedobrovolné hospitalizaci. Jestliže pacient nechce zůstat dobrovolně, musí být propuštěn… Před třemi lety mi volala zoufalá paní: „Vy jste propustili mého bratra, jak to, že jste si ho tam nenechali?“ Musel jsem odpovědět: „Jeho duševní stav se léčením zlepšil, takže přestal být nebezpečný a dobrovolně nechtěl zůstat. Museli jsme změnit jeho hospitalizaci na dobrovolnou a oznámit to soudu…“

„Jenže on po propuštění hned přestane brát léky jako jedenáctkrát před tím a jeho stav se zase zhorší. On bydlí u mojí matky, bije jí a bere jí peníze. Mám čekat, až jí zabije?“, volající zoufalá žena argumentovala logicky. „Já vaši situaci chápu, ale nemám žádné prostředky, jak ho po zhoršení jeho stavu dostat zpět. Musíte se obracet na policii a záchrannou službu. Ti ho k nám mohou přivézt….“.

Pacient ani tentokrát matku nezabil. „Jenom“ jí zmrzačil. Nikdy už nebude chodit. Během několika měsíců bez dohledu matky naprosto zdevastoval byt.

Nebezpeční sobě…

Vážně duševně nemocní často nejsou schopni si zajišťovat vlastní potřeby. Onemocní většinou v dospělém věku, kdy rodiče předpokládají, že by se o sebe měli starat sami a sourozenci mají vlastní rodiny. Zůstávají sami. Když přestanou být schopni si sami zajišťovat živobytí, mohou a nemusí získat invalidní důchod.

Někteří mají totiž uznanou plnou invaliditu, ale na důchod nárok nemají, protože „nemají odpracovaná léta“, nebo ani nedojde k situaci, kdy by za ně někdo o důchod zažádal. Tím pádem jsou zcela bez prostředků. Takových lidí je v ČR podle mého odhadu asi tisíc. Zůstanou na ulici jako bezdomovci. Podle názoru lidsko-právních sdružení jsou tak naprosto svobodní. Mrznou a hladoví.

Z médií se od „odborníků“ dozvídáme, že si takový „životní styl“ zvolili sami. Prostě jsou rádi špinaví, hladoví a mrznou. Dávají tomu prý přednost před teplým jídlem a bezpečím. V ČR se duševně nemocnými bezdomovci prakticky nikdo nezabývá. Ani se nepředpokládá, že existují.

Navzdory tomu jich zde máme zřejmě stejný podíl jako v „nejrozvinutějších zemích“ světa, tedy mezi pětadvaceti a čtyřiceti procenty. Sem se počítají jen nemocní schizofrenií, mánií a depresí s psychotickými projevy. Při započtení závislých na alkoholu a návykových látkách bez předcházející psychózy by byl podíl takových osob mezi bezdomovci osmdesát až pětadevadesát procent.

To znamená, že jen v Praze, je mezi bezdomovci asi tisíc schizofreniků. Pro srovnání - v bohnické léčebně jich je asi 280. Někteří z těchto bezdomovců zmrznou nebo zemřou na nemoci, které by při řádné péči nezískali. Ústavy sociální péče je nechtějí, protože jsou nemajetní, do léčeben se nevejdou a není, kdo by je tam dostal.

Nejsou schopni si udržet byt, a není nikoho, kdo by se o ně doma staral. Co dělá pražský Magistrát, který měl takovou péči, aby bohnická léčebna poskytovala „krizovou intervenci“ mnohem méně potřebným bez dotace? Jako jinde. Provozuje útulky a rozdává polévku. Jenže duševně nemocní tam většinou nepřijdou. Bojí se.

Typický byl případ pana Szamseliho, který se stal mediální hvězdou, když jako bezdomovec objevil při hledání snídaně v odpadkovém kontejneru živé dítě. Magistrát, aby se zviditelnil mu z „vděčnosti“ za záchranu lidského života nabídl ubytování a „zaměstnání“. Nikdo nepostřehl, že se pan Szamseli cítí pronásledován blíže nespecifikovanými „bezdomovci“ a „slyší hlasy“, které mu radí.

Pod jejich vlivem chtěl utéci z ubytovny a skokem z okna si poranil kotník. Převezen na ortopedii napadl ortopeda, kterého pokládal za účastníka spiknutí. Převezen do Bohnic řekl, že byl naposledy léčen v psychiatrické léčebně v Opavě v roce 1988. Přestal brát léky, při restrukturalizaci a privatizaci přišel o práci v hutích, otčím ho vyhodil z bytu. Od té doby byl bezdomovec a „slyšel hlasy“.

Kdo je nebezpečný?

Nebezpeční sobě jsou lidé, kterým duševní nemoc nedovolí se orientovat v situaci a starat se o sebe. Nebezpeční jiným jsou všude na světě ti, kteří jsou pod vlivem bludů a nebo halucinací, podle kterých se řídí („imperativních“). Mají je, protože nejsou léčeni. Mezi nebezpečné patří nemocní, kteří se necítí nemocní (asi 50 až 60 procenty schizofreniků), muži, protože jsou agresivnější, závislí na alkoholu a zejména některých návykových látkách.

Dále ti, kteří jsou mimo společenskou kontrolu. Horší je to v zemích, kde jsou snadno dostupné zbraně a také v zemích, kde je těžko dostupná psychiatrická péče, ať už proto, že je drahá, nebo proto, že jí „bojovníci za lidská práva“ zlikvidovali.

Nemocní jsou oběťmi vždy…

I duševně nemocní vrazi jsou oběťmi. Pokud by byli řádně léčeni, jejich schopnost přizpůsobit se společenským nárokům by se podstatně zlepšila. Mohli by žít samostatně nebo alespoň v chráněných podmínkách, ne živořit v mrazu a o hladu. Kdyby se řádně léčili, nestali by se vrahy, nedostali by se pod zámek.

Jen ve velmi malém procentu léčba zcela selhává a pobyt v uzavřeném zařízení je dlouhodobě nutný. Takových nemocných jsou v ČR jen desítky. V celé Evropě i ve Spojených státech (ještě více) přibývá lidí, kteří se ocitají „svobodní“ na ulici a zakouší dobrodiní „lidských práv“.

Tam se stávají závislými na alkoholu a „návykových látkách“, dopouštějí se kriminálních činů a ocitají se v Evropě stále častěji v „ochranné léčbě“ (forensic departments), v USA prostě ve vězení (asi 13% všech vězňů), protože psychiatrické ústavy již byly z „humanitárních“, ale hlavně úsporných důvodů v naprosté většině dávno zrušeny.

Pokud by se o nemocné někdo po zdravotní stránce staral, mohli by žít klidně s žádnou, menší nebo větší sociální podporou a s minimálním rizikem ohrožení jich samých nebo jiných osob. Místo toho jsou chráněna jejich práva svobodného rozhodnutí chorým mozkem.

Možné řešení

Nejpodstatnější je evidence a pozorování stavu nemocných. Říká se tomu observace a dispenzarizace. Zdravotní stav občanů, kteří se nedokáží přizpůsobit společenských nárokům je (měl by být) zjišťován. Pokud lze konstatovat vážné duševní onemocnění ohrožující jejich schopnost „rozpoznávat a ovládat se“ a schopnost se postarat o vlastní potřeby, musí být léčeni, přestože se necítí být nemocní.

Laická veřejnost včetně soudců a bojovníků za lidská práva se domnívá, že rozpoznání duševního onemocnění je důsledkem zcela nahodilého subjektivního posouzení. Tak tomu není. Odborníci se v posouzení liší zřídka a málo. Určitě méně než advokáti a soudci. Alternativou je trvající svobodné bezdomovectví s blahem být zneužíván či týrán, nebo pod vlivem choroby spáchat sebevraždu nebo vraždu.

Čekání na zločin je nepřijatelné. Jestliže je kvalifikovaně zjištěno, že někdo je potenciálně vážně nebezpečný sobě nebo jinému, musí být podroben „detenci“ a léčení. V některých státech USA může soud nařídit ambulantní léčení i osobám, které trestný čin dosud nespáchaly. Jestliže se léčení vyhýbají, může jim být nařízeno léčení v ústavu (ovšem i ve vězení). Je to velmi účinné.

Tak může být zabráněno většině případů podobných, jako je nedávná vražda manželů Malhockých. Rozhodnutí musí být vykonatelné bezodkladně po rychlém kvalifikovaném posouzení. Musíme být ovšem chráněni před nekvalifikovanými „ochránci lidských práv“. Stálo by to peníze, i když zdaleka ne tolik jako například nepojízdné „transportéry“ Pandur, které jsou užitečné jen darebákům zprostředkujícím gigantické úplatky.

Peníze by stálo také větší množství kvalifikovaného personálu, které by zabránilo opakování podobných případů, jako byla nedávná vražda jednoho pacienta jiným na pražské psychiatrické klinice. V zájmu lidských práv duševně nemocných i jejich obětí nelze takové investice a provozní náklady dále odkládat.