Ve prospěch jaderné energetiky jsou uváděny tyto hlavní argumenty: jde o velký zdroj energie, který nespaluje fosilní paliva, tudíž se bez něj neobejdeme při ochraně klimatu a razantním snižování emisí skleníkových plynů. Reaktory nám také mají zajistit spolehlivé dodávky energie a vyšší energetikou bezpečnost. Tyto výhody údajně v dnešním světě převažují nad problémy, jako jsou riziko havárie, produkce radioaktivních odpadů a vysoké ekonomické náklady. Ostatně jaderný průmysl prý od černobylské tragédie prošel obrovským vývojem, díky němuž jsou tyto „klasické“ výhrady vlastně nepodložené.

Stojí za to podívat se na tyto argumenty pěkně jeden po druhém, protože při hlubším zkoumání zjistíme, že fakta jsou poněkud odlišná. Pro dnešek se zaměřím na ekonomickou stránku problému.

Pokud chceme posoudit výrobní náklady na elektřinu v jaderných reaktorech, musíme se podívat, z čeho vycházejí. Podle oficiálních údajů Mezinárodní energetické agentury OECD připadá více než polovina (55 až 65 %) konečných výrobních nákladů na stavbu jaderné elektrárny samotné. Asi patnáct procent ceny vyrobené elektřiny představuje na palivo; z toho jde třetina na nákup uranu a dvě třetiny na jeho zpracování a výrobu palivových tyčí. Zbylá přibližně čtvrtina celkových nákladů souvisí s provozem a údržbou, zahrnuje tedy mzdy, provozní materiál, opravy a podobně.

Klasické ekonomické modely vedou k tomu, že náklady spojené s likvidací elektrárny a uložením radioaktivních odpadů mají z dnešního pohledu zdánlivě prakticky nulovou hodnotu — rozpočet na ně sice neznáme, a i když tušíme, že bude hodně vysoký, účty bude potřeba zaplatit až za desítky, možná stovky let. Procentní úročení a výnosy dokážou na papíře za dlouhá časová období zázraky, takže dnes stačí dát stranou jen zlomek očekávaných nákladů a problém je oficiálně vyřešen. Například z jedné odložené koruny se při dvouprocentním předpokládaném růstu za sto let stane sedminásobek, za sto padesát roků dokonce dvacetinásobek. Takže stačí nespěchat, ostatně mezisklady vyhořelého paliva se staví právě s takovouto životností. Rozumnou námitku, že víra v trvalý ekonomický růst a soustavné zhodnocovaní fondů se vůbec nemusí naplnit, zvlášť pokud mluvíme o horizontu několika generací, vám dnes nikdo neuzná. Nechme si tedy prozatím tuto výhradu stranou.