Ve prospěch jaderné energetiky jsou uváděny tyto hlavní argumenty: jde o velký zdroj energie, který nespaluje fosilní paliva, tudíž se bez něj neobejdeme při ochraně klimatu a razantním snižování emisí skleníkových plynů. Reaktory nám také mají zajistit spolehlivé dodávky energie a vyšší energetikou bezpečnost. Tyto výhody údajně v dnešním světě převažují nad problémy, jako jsou riziko havárie, produkce radioaktivních odpadů a vysoké ekonomické náklady. Ostatně jaderný průmysl prý od černobylské tragédie prošel obrovským vývojem, díky němuž jsou tyto „klasické“ výhrady vlastně nepodložené.

Stojí za to podívat se na tyto argumenty pěkně jeden po druhém, protože při hlubším zkoumání zjistíme, že fakta jsou poněkud odlišná. Pro dnešek se zaměřím na ekonomickou stránku problému.

Pokud chceme posoudit výrobní náklady na elektřinu v jaderných reaktorech, musíme se podívat, z čeho vycházejí. Podle oficiálních údajů Mezinárodní energetické agentury OECD připadá více než polovina (55 až 65 %) konečných výrobních nákladů na stavbu jaderné elektrárny samotné. Asi patnáct procent ceny vyrobené elektřiny představuje na palivo; z toho jde třetina na nákup uranu a dvě třetiny na jeho zpracování a výrobu palivových tyčí. Zbylá přibližně čtvrtina celkových nákladů souvisí s provozem a údržbou, zahrnuje tedy mzdy, provozní materiál, opravy a podobně.

Klasické ekonomické modely vedou k tomu, že náklady spojené s likvidací elektrárny a uložením radioaktivních odpadů mají z dnešního pohledu zdánlivě prakticky nulovou hodnotu — rozpočet na ně sice neznáme, a i když tušíme, že bude hodně vysoký, účty bude potřeba zaplatit až za desítky, možná stovky let. Procentní úročení a výnosy dokážou na papíře za dlouhá časová období zázraky, takže dnes stačí dát stranou jen zlomek očekávaných nákladů a problém je oficiálně vyřešen. Například z jedné odložené koruny se při dvouprocentním předpokládaném růstu za sto let stane sedminásobek, za sto padesát roků dokonce dvacetinásobek. Takže stačí nespěchat, ostatně mezisklady vyhořelého paliva se staví právě s takovouto životností. Rozumnou námitku, že víra v trvalý ekonomický růst a soustavné zhodnocovaní fondů se vůbec nemusí naplnit, zvlášť pokud mluvíme o horizontu několika generací, vám dnes nikdo neuzná. Nechme si tedy prozatím tuto výhradu stranou.

Za uvedených předpokladů vyplývá, že pro ekonomickou výhodnost jaderné energetiky jsou rozhodující počáteční náklady, které je třeba zaplatit za postavení jaderné elektrárny. Zvednou-li se dvojnásobně, cena elektřiny se zvýší v podobném poměru. Naopak celkové výrobní náklady mají jen malou citlivost vůči ceně paliva — aby se významně zvýšily, muselo by dojít k mnohonásobnému zvýšení ceny uranu. Ta se v uplynulých letech sice zvedla na desetinásobek, ale šlo — zatím? — jen o krátkodobý výkyv.

Tento model nám také pomůže pochopit, proč vychází elektřina ze stávajících jaderných elektráren opravdu levně. Naprostá většina reaktorů se totiž vybudovala v sedmdesátých a osmdesátých letech, v rámci tehdy státem vlastněných elektrárenských společností. Obrovské počáteční investice byly uhrazeny z veřejných prostředků a navíc jsou již většinou odepsány, díky čemuž mohou zprivatizované koncerny na tomto výrobním parku vydělávat jen za ony relativně nízké provozní náklady. Zjednodušeně řečeno, je to podobně výhodné jako provozovat taxislužbu, pro kterou by vám někdo věnoval vozový park, takže byste pak platili jen benzín, řidiče a občasný servis.

Něco úplně jiného je ale stavět reaktory nové, v podmínkách liberalizovaného trhu a v konkurenčním prostředí. Jaderný průmysl začal před deseti lety hovořit o jaderné renesanci postavené na vylepšených modelech reaktorů, které budou spolehlivější, bezpečnější a ekonomičtější. Protože se od devadesátých let skoro žádné nové reaktory nebudovaly, působily tyto sliby poměrně přesvědčivě. I já sám jsem si říkal, že se průmysl třeba opravdu dokázal poučit, nabere druhý dech a přijde s novou kvalitou — ostatně v tomto období jsme zažili nástup mnoha přelomových technologií, například digitálních a komunikačních, a následně pád jejich výrobních nákladů, takže proč by podobnou proměnu nemohly prodělat i jaderné elektrárny?

V roce 2003 zveřejnil renomovaný Massachusetts Institute of Techonology (MIT) rozsáhlou studii o budoucnosti jaderné energetiky. Věřil, že náklady na výstavbu jednoho reaktoru o výkonu 1000 MW se budou pohybovat kolem dvou miliard amerických dolarů. To byla i cenová hladina, kterou sebevědomě udávali dodavatelé jaderných elektráren a kterou potvrzovali experti OECD. MIT pak vypočítal, že elektřina z nich pak bude stát 6,5 centu, tedy přibližně 1,20 Kč za jednu kilowatthodinu.

Jenže odhadované investiční náklady od roku prudce rostly, během pár let se vyšplhaly na troj- až čtyřnásobek. Agentura Moody’s v roce 2008 odhadovala, že cena za postavení jednoho reaktoru bude spíše mezi šesti až osmi miliardami dolarů. Řada projektů ve Spojených státech přišla nedávno s revidovanými rozpočty, které se pohybovaly u horní hranice tohoto odhadu — a to se ještě ani nezačalo stavět.

V Evropě se stavět začalo, vlajkovou lodí jaderné renesance měl být francouzský reaktor ve finském Olkiluoto. Původní rozpočet ve výši 2,5 miliardy Euro na 1,650 MW výkonu odpovídal předpokladům MIT. Jenže stavba od roku 2005 nabrala mnohaletý skluz, trpí chronickými potížemi s kvalitou materiálu i práce, všechny hlavní komponenty se musely předělávat. Nyní se náklady odhadují už na 5,5 miliardy euro. Zatím, protože jsme teprve v polovině výstavby.

Vloni MIT publikoval aktualizovanou studii, kde věří v náklady na úrovni čtyř miliard dolarů za reaktor. Cena jaderné elektřiny pak vychází na 8,5 centu, tj. asi 1,70 Kč za kilowatthodinu. Vzhledem k tomu, že tato nová kalkulace nákladů je jen na půli cesty k dnešní realitě, bude MIT asi muset svoji víru ještě alespoň jednou upravit.

Za zmínku stojí loňská analýza, která s využitím investičního modelu PricewaterhouseCoopers ukazuje, že při parametrech předvídaných agenturou Moody’s — tedy těch, které nejlépe odpovídají dnešní realitě — by nová jaderná elektrárna byla návratná pouze za předpokladu, že by se její elektřina prodávala za 10 eurocentů, tedy asi 2,50 Kč za kilowatthodinu.

Tuhle skutečnost si politikové zatím odmítají uvědomovat a elektrárenské firmy ji popírají. Mají to snadné, protože ekologické organizace, které na ni upozorňují, nejsou brány jako přirozená autorita v oblasti ekonomiky. Naštěstí jsou tu další instituce, které mají jasno, i když v médiích příliš nevystupují — investoři. Z jaderné elektřiny, která slibovala být nejlevnější a nejvýhodnější možností, se během pár let stal znovu strašák bank a investičních fondů.

Vloni v listopadu publikovala Citibank studii s výmluvným názvem „New Nuclear — The Economics Say No“ čili „Jaderné elektrárny — ekonomika říká ne“. A koncerny, které se ještě před pár lety holedbaly, že budou stavět nové reaktory bez jakékoliv státní pomoci, přicházejí k vládám v Evropě i v zámoří s nataženou rukou.

V českých médiích se před pár dny objevil titulek „USA postaví po 30 letech jadernou elektrárnu“. Příběh je o tom, že se Bílý dům chystá uvolnit státní garance ve výši 18,5 miliardy dolarů na stavbu dvou nových jaderných elektráren. Průmyslu je to málo, a proto tlačí na navýšení dotací na trojnásobek. Obamou čerstvě přislíbených 50 miliard dolarů z federálního rozpočtu ale vystačí jen na šest elektráren. Rozpočtová kancelář amerického kongresu navíc konstatovala, že riziko ekonomického krachu těchto projektů a následného uplatnění federálních záruk převyšuje padesát procent.

Není to trochu jiný obrázek, než jaký je nám předkládán a kterému máme věřit?