Zmizelí. Tento stručný název výstavy fotografií argentinského fotografa žijícího v Barceloně Gustava Germana vystihuje hrůzu vojenské diktatury v Argentině, která trvala v letech 1976 až 1983, víc než stohy papírů a proudy slov. Stejně mrazivé jsou i fotografie, které jsou ve španělském Institutu Cervantes (ulice Na Rybníčku, Praha 2) vystaveny.

Fotografie jsou zavěšeny po dvojicích - je mezi nimi časová prodleva přibližně třicet let. Na první, která byla pořízena ještě před diktaturou, je vždy kompletní rodina - rodiče s dětmi či manželský (případně milenecký) pár. Na té druhé ale vždycky někdo chybí… Někdo, kdo zmizel - mizeli lidé angažovaní především v levicovém hnutí. Ti, kteří diktaturu přežili a nezmizeli neznámo kam, jsou vyfoceni na stejném místě a ve stejné poloze. Není třeba slov.

Je však dobré prožitek s někým sdílet. Na výstavu jsem šla s Martou Semelovou, která se zúčastnila i loňského pietního aktu u pomníku chilského básníka Pabla Nerudy za oběti Pinochetova režimu a o krvavou historii španělsky mluvících zemí se zajímá. Zdrcené jsme byly obě. Fotka, kde manželský pár drží malé dítě, a vedle fotka, kde je uprostřed už jen to dospělé dítě, je jasnou obžalobou tehdejšího režimu v Argentině.

Na jiné fotce jsou v roce 1975, tedy rok před diktaturou, spolu vyfoceni právě rodiče malé Laury - Orlando René Mendez a Leticia Margarita Oliva. Pohodově se sluní na pláži La Tortuga Alegra u řeky Uruguay v provincii Entre Rios. Na fotografii vedle je pláž opuštěná, jen řeka proudí dál..

Každý návštěvník výstavy si může vzít prospekt, kde má příběhy zmizelých lidí (na výstavě jich je na fotografiích vyobrazeno celkem čtrnáct) podrobně popsány… Orlando pracoval v továrně a byl členem partyzánského hnutí Montoneros. Unesen byl 21. října 1976 cestou na schůzi. Leticia se po jeho zadržení přestala politicky angažovat, s dcerkou se přestěhovala, přesto do jejího domu vpadlo v roce 1978 ozbrojené komando, před očima dcery byla surově zbita a odvlečena kdoví kam.

Jiný příběh - Mario Eduardo Menendez se angažoval v náboženském hnutí na škole Dona Bosca, byl členem Svazu středoškolských studentů, on i jeho snoubenka María Luz Piérola byli taktéž aktivními členy hnutí Montoneros. María byla zadržena v roce 1977, Mario jí tajně poslal dopis. V témže roce byl unesen a nikdy už nebyl spatřen. Na fotografii je zachycen v roce 1973 s přítelem Luisem M. Pirrem. Oběma bylo tehdy šestnáct. Na nové fotografii je už jen Luis a za ním palmy, které zůstaly stejné jako tehdy…

Argentinská diktatura se neštítila vraždit i děti. Vypovídá o tom další fotografický příběh - María del Carmen „Pochi“ učila v mateřské školce katolické školy. Ve svých 29 letech byla brutálně zavražděna vojáky a příslušníky federální a buenosaireské policie. Zabit byl i její manžel Omar Amestoy a jejich dvě děti - pětiletá María Eugenia a tříletý Fernando. Stalo se to ráno v šest, kdy všichni spali a jejich dům obklíčily tanky a nákladní vozy…

Vojáci použili samopaly, granáty i slzný plyn. Amesteovy a jejich společná přítelkyně Ana María Granada se snažili ukrýt děti. Dospělí byli rozstříleni, dvě děti udušeny slzným plynem. Jediný, kdo přežil, byl pětiměsíční Manuel, syn Any Marie Granady. Byl schován mezi přikrývkami v prádelníku. Až v roce 1995 se dozvěděl, jaká je jeho skutečná totožnost. První fotka, kde je šťastná rodina s dětmi, je z října 1974. Na té druhé zbyli jen švagrová Marie Aurora Yturbe se synem Martínem. Osoby, zodpovědné za brutální vraždy, byly loni odsouzeny na doživotí.

Stejně drastické jsou i další příběhy na fotografiích, které lze na výstavě, pořádané Velvyslanectvím Argentiny v ČR, vidět až do 8. února. Vstup je zdarma, otevřeno je každý všední den od 10 do 18 hodin a v sobotu do 14 hodin. Mottem výstavy je citát britského spisovatele Johna Bergera: „Skutečný obsah fotografie je neviditelný, protože nevychází ze vztahu s formou, ale s časem.“

Je dobré výstavu vidět a je žádoucí zamyslet se nad tím, proč se o vojenských diktaturách, které postihly několik zemí Latinské Ameriky, v Česku poměrně výrazně mlčí. Nebude to i tím, že ruku v ruce s brutální represí šly také neoliberální ekonomické reformy, jak v knize Šoková doktrína popisuje kanadská novinářka Naomi Klein?