Dnes, 1. ledna 2014, to je deset roků, co jsme ve světě bez Jirky Loewyho. Nebylo mu dopřáno dožít ani 74. rok života, když mne zaskočila zpráva z Wuppertalu, že už není. Nekrology, ale i životopisné monografie jako například Tomešovi Průkopníci a pokračovatelé, které vydala vloni Česká strana sociálně demokratická už v třetím vydání, nebo třídílný Český biografický slovník XX. století téhož autora (vydalo roku 1999 nakladatelství Paseka, Litomyšl-Praha spolu s Petrem Meissnerem) o něm mluví jako o českém novináři, publicistovi a politickém činiteli. Pro mne to byl především kamarád.

Napsal bych přítel, kdyby tomuto slovu nedali úzkoprsí obnovovatelé činnosti Československé sociální demokracie obsah oficiózního oslovení. Nebylo to tehdy jediné, čím vykopali hluboký příkop mezi sebou a tímto bytostným sociálním demokratem. Ale naše kamarádství začalo skoro třicet let před tím, když jsem přijel s jarem roku 1961 na sever Čech. Trvalo i přes vzdálenosti, které nás dělily. Kde nás mohlo napadnout, že těch třicet čtyři kilometrů vlakem z Benešova nad Ploučnicí, kde vedl Jirka už rok redakci závodních novin Přást, do Ústí nad Labem, bude jednou z nejkratších.

Nejdřív jsme vydávali almanachy pro Svaz novinářů, aby měl z čeho přispívat na dovolenou svým členům — taky vycházel v létě u vody a na LVT, v zimě na vánoce a na hory. Později, když jsem tam měl zodpovědnost za vzdělávání novinářů, vedl Jirka ve své redakci novinářskou školu. Plán mu přidělil místo a fondy na eléva a řada těch, kdo toužili dostat se do redakce, tam získávala první zkušenosti, okoukli organizaci práce, no a my je omrkli, k čemu by se hodili.

Tak třeba pozdějšího komentátora deníku Právo z počátku 21. století Pavla Vernera „vypustila“ Loewyho škola v době, kdy se měnil deník regionu. Někde zanikly okresní noviny a místo nich vycházely čtyři stránky mutace deníku s tamním zpravodajstvím. Někde zůstaly i noviny okresní nebo se časem obnovily, jako třeba v Liberci. Před pár lety to bylo (a za pár desítek let zase bude) centrum kraje. Byli jsme sice z jedné branže, ale konkurence. Regionální deník tu vydával den co den mutaci. Redakce tam měla i své rubriky — a do té kulturní jsme poslali jeho. Vydržel tam do počátku normalizace.

Někdy — rok po vpádu Sovětů a jejich satelitů — Jirka Loewy emigroval. Nejdřív do Rakouska a pak do Německa, kde se později usadil ve Wuppertalu. To už nebyl redaktorem závodních novin podniku Benar, ale tiskovým mluvčím celého bavlnářského koncernu. Muž s takovými znalostmi našel svou šanci v holandském koncernu, který jej právě tam potřeboval. Dověděl jsem se o tom po návratu z dovolené v Jugoslávii, kde měli novináři ze severu Čech dva karavany zaparkované v areálu hotelu pro jugoslávské kolegy na břehu Jadranu čtyři kilometry od Makarské.

Záhy mě čekal zákaz vstupu do redakce. Byl jsem druhý nejmladší, kdo musel odejít z redakce. Ti, co přišli po nás, se už nestačili natolik zamazat, aby jim nepomohlo posypat si nějaký ten popel v podobě slova do vlastních řad na hlavu nebo zmizet jinam. V té době Jirka Tomáš, pokud vím, dostal nabídku z nějakého nakladatelství a tam zmizel z místa ideologických bitev v zájmu normalizace.

Podobných novinářů, jako byl kolega Verner, stihl vychovat Jiří Loewy víc. Pavel byl nejznámější z nich. Dalšími byly například elévky Eva a Zdena. Eva Laubová pracovala až do postihu za normalizace v okresních novinách Rozvoj; zatím co Zdena, později provdaná Tomášová, se stala redaktorkou rozhlasu. V 90. letech, když se mohl Pavel Verner jako řada z nás vrátit, byl mj. zástupcem šéfredaktora Národních listů a Týdne a po té mj. aspirant na šéfredaktora Práce, a mluvčí ministra zdravotnictví Ivana Davida.

Kromě toho vydal řadu próz, mj. román z prostředí stavby Dranciáš (1989), povídky Červenobílá kobra (1997 v nakladatelství Hynek, román Jak nezabít manžela (Maryša naruby), (MozART, 2007) nebo kniha povídek Láska v cizím pokoji (Akropolis, 2008). Už bibliografie ukazuje, že prózy Pavla Vernera, mj. místopředsedy české sekce Penklubu, vycházely i po jeho náhlé smrti, kterou na jaře 2002 předešel svého učitele a vzor. Ostatně Pavel Verner následoval Jirku Loewyho i do sociální demokracie.