Vážený pane předsedo vlády,

dne 20. 11. 2013 má Vaše vláda projednávat způsob, jakým ČR implementuje směrnici EU 2011/98/EU o jednotném povolení (tzv. single permit). Vaše vláda musí rozhodnout spor mezi zmocněnkyní vlády pro lidská práva a veřejným ochráncem práv na straně jedné, kteří požadují, aby cizinci byli zrovnoprávněni v oblasti podpory v nezaměstnanosti a zdravotního pojištění, a ministerstvy vnitra, práce a zdravotnictví na straně druhé, které chtějí cizincům i nadále rovná práva upírat.

Diskriminace cizinců v oblasti sociálních práv

Migranti ze zemí mimo EU, kteří v ČR pracují a dosud nemají trvalý pobyt, jsou v oblasti sociálních práv již mnoho let státem diskriminováni. Tito cizinci — stejně jako všichni ostatní zaměstnanci — mají povinnost odvádět pojistné na sociální pojištění, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a též pojistné na veřejné zdravotní pojištění. České zákony ovšem jejich sociální práva omezují, takže pokud tito cizinci ztratí práci, mimo jiné

- nemohou vstoupit do evidence uchazečů o zaměstnání a nemohou pobírat podporu v nezaměstnanosti a

- přestávají být účastníky veřejného zdravotního pojištění.

Tato omezení práv je nespravedlivá vůči všem pracujícím cizincům, kteří platí, avšak nemohou čerpat. Obzvláště skandální je však v případě cizinek, které otěhotní a z tohoto důvodu jim zaměstnavatel neprodlouží pracovní smlouvu (což je bohužel zcela legální, neboť cizinci mají pracovní smlouvy vždy jen na dobu určitou, tj. na dobu vydaného povolení k zaměstnání od úřadu práce). K těmto ženám, ač po řadu let do „solidárního“ systému veřejného zdravotního pojištění přispívaly, se systém právě v jejich těžké hodině, kdy zdravotní péči potřebují, zachová nesolidárně a tvrdě. 

Se skončením zaměstnání ztrácí účast v systému veřejného zdravotního pojištění a musí si (pod hrozbou pokuty od cizinecké policie) koupit komerční zdravotní pojištění. Komerční zdravotní pojistky však obsahují mnoho výluk, například nikdy nehradí (terminologií komerčního pojištění) „pojistnou událost, jejíž příčina nebo příznak nastaly před uzavřením pojistné smlouvy“, tedy léčení nemoci, kterou cizinec trpěl již v době podpisu pojistné smlouvy.

Komerční pojišťovna tedy nepojistí již těhotnou ženu ohledně péče v souvislosti s porodem, takže bývalé zaměstnankyně si porod musejí zpravidla platit samy. Obdobné tvrdosti se dějí případě ztráty zaměstnání kvůli (pracovním) úrazům.

Nespravedlivý gastarbeiterský model

Toto nespravedlivé nastavení systému má samozřejmě svou logiku. Migrační politika ČR v režii Ministerstva vnitra vychází z toho, že cizinec, který má povolení k pobytu za účelem zaměstnání, zde má pouze pracovat. Pokud (již) nepracuje, má z ČR má odjet. Není proto třeba zajišťovat cizincovu zdravotní péči pro dobu, kdy již není v zaměstnaneckém poměru.

A poněvadž stát obecně nemá zájem na zaměstnávání cizinců a povolení práce cizinci je jakýmsi privilegiem odůvodněným tím, že na volné pracovní místo nebylo možno sehnat českého občana, bylo by nelogické podporovat cizince při hledání nového pracovního místa (z toho pak plyne, že cizinci bez trvalého pobytu se nemohou stát uchazeči o zaměstnání a pobírat podporu v nezaměstnanosti). Tato logika však dostává při bližším pohledu trhliny:

1) Předně platí, že redukovat „pracovního migranta“ jen na práci je odlidštěné. Zkušenost ve smyslu „pozvali jsme cizince na práci, avšak přišli lidé“, udělaly všechny vyspělé země. Představa, že si pozveme cizince, aby tu pracoval, avšak jakmile ho již nepotřebujeme, tak ho policie donutí k odcestování, je nepřiměřeně tvrdá, a to tím spíše, že oním „my“ je často konkrétní zaměstnavatel, na kterém je pak cizinec závislý a který může této závislosti svého zaměstnance zneužívat. Navíc, tím „cizincem, který nepracuje“ je často ona výše uvedená cizinka, která o práci přijde z důvodu těhotenství. Nejen taková žena, ale prakticky většina cizinců, kteří ztratí práci, se snaží v ČR zůstat a mnohdy — snad i většinou - se jim to i podaří (například tím, že tato žena tzv. změní účel pobytu ze zaměstnání na rodinné soužití se svým manželem, který v ČR rovněž pracuje). Tím se však původní koncepce pracovní migrace „dokud chceme, tak pracuj, ale pak odejdi“ zcela rozpadá: cizinci, kteří ztratili práci, v ČR stejně zůstávají, ovšem bez sociálního zabezpečení.

2) Navíc zaměstnaní mohou být v ČR i mnozí cizinci, kteří mají jiný účel pobytu než zaměstnání (např. studenti nebo již výše uvedení rodinní příslušníci, ale třeba i podnikatelé vedle své samostatné výdělečné činnosti). U nich konec zaměstnání v žádném ohledu nemůže znamenat povinnost opustit ČR. I u nich existuje tak zcela jasná nerovnost. Zatímco český občan pracuje 1 rok (a platí pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti) a má pak při ztrátě zaměstnání nárok na šestiměsíční podporu v nezaměstnanosti, během níž (a i po ní) je mu hrazeno úřadem práce i zdravotní pojištění, cizinec, který pracoval a platil po stejnou dobu, tato práva nemá.

Opt-out cizinců není řešením

O výše uvedené diskriminaci se již diskutovalo poměrně často a např. zásadní omezení systému komerčního zdravotního pojištění cizinců je mezi státními úředníky i nevládními organizacemi poměrně horké téma. Ohledně nerovnosti v přístupu do evidence uchazečů o zaměstnání padl i návrh, aby se cizincům příspěvky na státní politiku zaměstnanosti, které musely během svého zaměstnání odvést, avšak z nichž nemohly profitovat, vracely (zřejmě v případě, že by byli nuceni ČR opustit).

Tento návrh však jde dle mého názoru chybným směrem. Pokud by se cizincům vracela část odvodů (popř. existovala by možnost vrácení těchto částek), stala by se práce cizinců levnější, než práce českých občanů a zaměstnavatelé by tak logicky upřednostňovali cizince, neboť jejich práce by byla méně zatížena odvodovými povinnostmi a byla tím pádem levnější, čímž by vznikala nekalá konkurence.

A možnost cizinců učinit jakýsi opt-out z pojistných systémů by šla též proti principu solidarity, neboť jinou strategii by zvolil ten cizinec, který z těchto systémů již čerpal či čerpat plánuje (ten by se logicky nevyvazoval) a jinou strategii pak ten cizinec, který nic čerpat nehodlá; v systému by pak logicky zbyli spíše ti čerpající. A též z lidskoprávního hlediska by šlo o krok zpět: systém sociálního zabezpečení byl přece zaveden právě proto, že je lepší platit a být pojištěn, než neplatit a nebýt pojištěn.