Je otázkou, co vede ekonomické kapitány, když se dávají slyšet, že ekonomická krize je za námi. Především politici se domnívají, že jsme už z krize venku. Když hovoří o konci krize nejspíš si myslí, že krize je pouze jakýmsi psychologickým traumatem, které můžeme potlačit v  rovině pojmu, a ono přestane existovat. To může být částečně opodstatněné. V krizi lidé investice omezují a nebo investují do jistých a ověřených oblastí, protože jiným nevěří. Když však uvěří tomu, že krize není, opět začnou kupovat různé zboží a investovat mnohem více.

To je jedna možná rovina, ale k ní přistupují další, mnohem zásadnější a nepsychologizující úrovně. Proč by zákazníci měli začít více nakupovat, když se stále více prostředků koncentruje v rukou stále menšího počtu lidí? Proč by měl nastat obrat, když se stále zvětšují odbytové problémy? Jak má růst hospodářství, které především potřebuje prodávat, když výrobci se na druhé straně snaží omezovat mzdové náklady? Za co pak budou zaměstnanci zboží kupovat? Všichni přece dnes tvrdí, že není problém vyrobit, ale prodat. Vidíme, že situace není jednoduchá, a že některé principy si odporují. Ekonomická krize má systémové kořeny a lze-li ji vyléčit pouze změnou současného hospodářského systému. Ale jen takovou, která nebude spočívat na jedné „geniální pravdě“, ale bude souborem různorodých opatření se společným jmenovatelem — decentralizace.

Největším problémem je, že celý finanční systém a především koncové ceny zboží jsou rdoušeny úvěrovými úroky. Prakticky nikdo z hospodářských subjektů dnes již nepracuje s hotovými penězi. Současný systém vede k tomu, že stále proudí obrovské prostředky od chudších směrem k bohatším. Podle zpráv německého hospodářského institutu (DIW) připadá průměrně čtyřicet procent z ceny kteréhokoliv zboží na splátky úroků úvěrů poskytnutých na jednotlivé kroky výrobního a prodejního řetězce. V Německu je celková roční částka (v roce 2007 400 miliard €) sloužící k pokrytí úroků z úvěrů podstatně vyšší než hrubý domácí produkt (v roce 2007 270 miliard €). U nás to bude podobné.

Všichni jsme se zásadním způsobem stali finančně závislými na bankách a velikých investičních společnostech. Stálý nárůst podílu úvěrových úroků na průměrné ceně výrobku sebou přináší ještě i další významné problémy, které hrozí vyústit do kataklyzmatického sociálního chaosu. Nejvýznamnější změnou, která probíhá, je dramaticky se měnící rozdělení světového, ale i národního bohatství. Pakliže celkovou světovou společnost rozdělíme na tři nestejné části — na dvacet procent nejbohatších, šedesát procent středně bohatých a dvacet procent nejchudších, je zřetelný následující trend: od roku 1965 do roku 1996 vzrostly majetky nejbohatší pětiny ze sedmdesáti na pětaosmdesát procent, na méně než polovinu se snížily majetky stření vrstvy (z 28 na 13,4 %) a majetek nejchudších se snížil z 2,3 na 1,6 %. Pro rok 2015 odhaduje UNDP (Rozvojové programy OSN) podíl majetku nejbohatších na devadesát procent, středně bohatých na devět procent a nejchudších na jedno procento z celkového majetku, včetně nemovitostí. Takové rozdělení se již příliš neliší od naprostné zbídačení spodních dvou vrstev — nejchudší i střední, která s ohledem, že je třikrát početnější má jenom třikrát vyšší majetek na hlavu než nejchudší.

Zásadním problémem je bohužel častá a pošetilá víra ve spravedlivost takto fungujícího systému. Investoři říkají, že za sebe nechávají pracovat kapitál. To je manipulativní výklad. Kapitál nepracuje. Pracují lidé.

Banky investují prostředky z pohledu jediného kritéria, kterým je zisk, a málo se při výběru investičních záměrů starají o ekologii, zachování biodiverzity, či potřeby lokální komunity. Tak jako bylo mnohokrát prokázáno, že nejhorším zlem je anonymní zlo, lze stejně nahlížet na anonymní investiční prostředky, odtržené od skutečných potřeb. Globálním investorům nezáleží ani na biodiverzitě či udržitelnosti, nebo na čistém životním prostředí — zejména tam, kde není silná občanská společnost. Nutně potřebujeme jiný hospodářský systém. Jeho těžištěm se musí stát iniciativy zdola. Mezi ně by měly patřit regionální výroba a spotřeba, lokální obnovitelné zdroje energie, vysoká míra samostatnosti regionu, vysoký podíl místních potravin a stavebních hmot. Minimum centrálních řešení. Mezi její aktivity by jistě měla patřit i regionální měna.

Regionální měna doplňuje euro o lokální platidlo — většinou ve formě dobropisu a slouží společnému prospěchu. Kupní sílu váže k regionu, podporuje regionální podnikatele a stimuluje regionální hospodářské cykly. Slouží k rozšíření aktivit a možností regionálního trhu a představuje nástroj regionálního rozvoje. Pomáhá odbytu lokálních a regionálních produktů, umožňuje vznik nové směny a pomáhá vytvářet nová pracovní místa. Regionální obchod zkracuje dopravní cesty a šetří životní prostředí.

Regionální peníze nejsou ničím novým. Již ve dvacátých letech je navrhl ekonomický teoretik Silvio Gesell (1862 — 1930). Ve třicátých letech byla první místní měna zavedena v údolí rakouské řeky Inn, v městečku Wörgl. Měla veliký úspěch, vytvořila mnoho nových pracovních míst, a generovala stonásobné hodnoty ve zboží a službách. Po dobu existence této měny klesla nezaměstnanost ve Wörglu o pětadvacet procent. Po několika málo letech byla její další existence zrušena výnosem nejvyššího rakouského soudu.

Ale časy se vrací. Jednou z prvních současných regionálních měn je „Chiemgauer“, pocházející z oblasti stejnojmenného jezera, která dosáhla v Německu veliké proslulosti. Tuto alternativní měnu nastartovali v roce 2003 studenti Waldorfské školy v Prienu na Cheimském jezeře, pod vedením učitele ekonomie Christiana Gelleriho. Prvními uživateli tohoto systému se stali studenti a lidé z okruhu školy. Po dvou letech opustila měna školu a za šest let od založení akceptuje regionální měnu celkem 550 podnikatelů v oblasti. Také struktura organizující regionální měnu je od doby vzniku stále řízena angažovanými lidmi a nadále se profesionalizuje. Každý člen okruhu si může v místních bankách a obchodech zakoupit lokální měnu za euro a to v poměru za 100 Euro 100 „chiemských“. Za tuto měnu můžete dostat zboží v obchodech lokální sítě. Lokální měna ztrácí za tři měsíce na hodnotě dvě procenta své ceny, což vede k tomu, že se všichni snaží tuto měnu dále použít nebo vyměnit. Pakliže uběhne doba tří měsíců, lze snížení hodnoty regionální měny vyrovnat nalepením kolku. Po roce ztrácí bon platnost a lze jej jenom zpětně odprodat za eura.

Za odprodej 100 chiemských dostanete pouze 95 euro, tedy zaplatíte poplatek ve výši pět procent. Z tohoto poplatku přináleží dvě eura spolku, který regionální měnu organizuje, a ten z těchto poplatků financuje tisk „bankovek“ a další výdaje. Tři eura jdou účet veřejně prospěšné společnosti s regionálním působením. O tom, která společnost to bude, rozhoduje ten, kdo regioměnu vyměňuje. Regionální měna byla navržena tak, aby se stala doplňkem národní měny, a nikoliv aby ji  nahradila. Tyto peníze se nazývají podle lokality kde vzniky „Berliner“, nebo se jmenují jakkoli jinak (třeba „bobule“ či „prašule“).

Systém je výhodný pro všechny účastníky tohoto okruhu. Zákazníci podporují pomocí regioměny společnost podle svého výběru, aniž by ztrácel kupní hodnotu, veřejné společnosti získávají další finanční prostředky a podnikatelé získávají lehce nové zákazníky a mají relativně výhodný nástroj, kterým přitahují zákazníky. Vedle toho stoupá pravděpodobnost, že k nim regionální peníze opět dostanou. To podporuje oběh peněz, které tak nezůstávají ležet ladem.

Regioměna se rychle šíří i v dalších regionech. Některé jiné regionální peníze mají jiná pravidla, například severoněmecký potsdamský spolek Havelblüte nestanoví směnitelnost regionální měny za eura, ale omezuje jejich platnost jinak. Například určuje, v kterých hodinách smí být regioměna přijímána a nechá na obchodníkovi, jaké zboží za regioměnu prodává. Další alternativu představuje projekt Urstromtaler, který funguje od roku 2004 v Sasku Anhaltsku. Tuto regionální měnu lze zakoupit za eura, ale již ne zpět vyměnit. Regionální měna pomáhá překonávat finanční krizi a přináší lokálním a regionální komunitě invenci, důvěru a různorodost. Nejzajímavější a nejpodstatnější vlastností regionální měny je skutečnost, že předem určenou rychlostí ztrácí hodnotu, a tak nutí své majitele, aby se jí rychle zbavili. Peníze by měly rychle obíhat. Ne nadarmo se jim říká oběživo.