Důležitou součást mojí práce tvoří to, že vykládám lidem, jak se co dělá. Není to ale tak veselé, jako v knížce pana Čapka. Ono se to moc neví, možná právě kvůli tomu, že to není veselé, se to ani moc vědět nechce. Svět fyzické práce, těžení, zpracování, obrábění, vyrábění, montování, chovu a pěstování se stále více vzdaluje za obzor vnímání obyvatel v bohatých oázách světa. Dělníci na stavbách, uklízečky a další, kteří se při práci ušpiní a fyzicky unaví, jsou čím dál častěji nějací nesrozumitelní cizinci, některé druhy práce jako například v textilním průmyslu, obuvnictví, sklářství téměř zmizely. Ale textilu, bot ani skla neubylo, spíše naopak. Jen se dělají jinde, zas nějací ti cizinci.

Kde přesně se  berou ty věci, které evidentně někdo vyrábět nebo pěstovat musí? Přinejmenším se ví, kde to dali dohromady nebo zabalili nebo naposled prodali, protože to musí být napsané na obalu, tam si to můžeme přečíst. Ale dost často nám to stejně nic neřekne. Koupíte třeba své milé nebo svému milému kytku. Krásné růže. Teď v zimě. Bude vám to divné. Zeptáte se, odkud že ty kytky jsou? V devadesáti procentech případů se dozvíte, že z Holandska. No, tam je taky docela zima, mají tam sice ty skleníky, ale vyhřívat je je drahé, platit holandské zahradníky je drahé, ty kytky zas tak drahé nejsou…

V Holandsku se květiny mění na peníze, je tam květinová burza, ale ve skutečnosti k nám v zimě ty krásné letní květiny přicházejí z míst, kde je pořád léto. A levná práce. Hodně levná. Pěstují se třeba na květinových farmách v Zimbabwe. Vím to z první ruky. Od paní Spiwe Chigwande, která tu práci dělá, a od paní Emmy Mahlunge, která vede Kunzwana Women´s Association, nevládní organizaci poskytující ženám vzdělání a informace o jejich právech na farmách, kde odbory buď chybí nebo pracují nedostatečně. Snaží se ve své zemi také o rozšíření produkce květin v systému spravedlivého obchodu (fair trade).

Tyto dvě ženy navštívily v uplynulých dnech v rámci mezinárodního projektu Fair Flowers: Květiny pro lidská práva (www.flowers-for-human-dignity.org), jehož českým partnerem je Ekumenická akademie, Českou republiku a další evropské země. Ukazují fotografie plantáží a ubohých chatrčí, které pro dělníky a dělnice nechají z hlíny stavět majitelé farem („Když hodně prší, spadnou“). Mluví o své těžké práci, o chemikáliích, s kterými pracují bez ochranných pomůcek, o žalostném platu, nemožnosti posílat děti do školy nebo k doktorovi, když je potřeba, o sirotcích, kterým rodiče umřeli na HIV/AIDS, a není nikdo, kdo by se o ně postaral. Hledají podporu pro svůj projekt, ale hledají u nás i zákazníky, kterým není jedno, co kupují, hlavně, že je to levné.

Někoho snad napadne, že vyjadřovat lásku květinou s takovou historií vrhá jistý stín na ten krásný cit. Hrozí i nebezpečí, že takový dar nebude sociálně zvlášť citlivými a dobře informovanými jedinci přijat. Dobře, můžeme zkusit květinu v květináči, ty jsou pořád ještě více než z poloviny z domácí produkce, podléhající našemu zákoníku práce. Ale u řezaných květin si moc nevybereme, alespoň do doby, než i na našem trhu budou dostupné květiny z fairtradové produkce. U některých produktů, jako je káva, čaj a další, už takový výběr je, ale dostupnost je pořád malá. Jak to ale udělat třeba s počítači a mobily? A s oblečením? Botami? Hračkami? Jižním ovocem? Čerstvou zeleninou v zimě? Masem zvířat krmených jihoamerickou sójou?

Když zvolíme skromnost dobrovolně a dříve, než nás k tomu okolnosti donutí, a pokusíme se na nespravedlivém ekonomickém systému podílet co nejméně, uklidníme třeba své svědomí, ale nijak tím nepomůžeme lidem, které právě ten systém znevolnil a vzal jim jiné možnosti obživy, než je uspokojování potřeb bohatých.

Ekonomické propojení světa v rámci globalizace a dostupnost informací nesmírně rozšířily oblast naší odpovědnosti. Dnes existuje daleko více lidí než kdy dřív, jejichž život se nás týká, je propojen s tím naším, přestože naše individuální možnosti nějak podobu takových vztahů ovlivnit jsou téměř nulové. Jak v takové komplexní situaci pracovat pro změny v žádoucím směru? Jaká je naše odpovědnost?

Právo, morální filozofie i teologie počítají s osobní odpovědností člověka, kterou nese, když způsobí svým konáním, nebo tím, že má konat a nekoná, někomu druhému utrpení nebo škodu. Taková odpovědnost je individuální, týká se minulosti, týká se viny, kterou lze kauzálně dokázat.

Ale v řadě důležitých případů taková definice odpovědnosti nestačí — tam, kde jsme spoluodpovědní za probíhající procesy a za struktury, které nespravedlivým způsobem distribuují bohatství a moc — obvykle není možné odpovědnost definovat kauzálně. Taková odpovědnost je zaměřená do budoucnosti, je založená na sociálních vztazích a lze jí dostát jedině pomocí kolektivního jednání. Přitom platí, že „všichni aktéři, kteří se svým jednáním podílejí na strukturálních procesech, jež vytvářejí nespravedlnost, mají závazky odpovědnosti usilovat o nápravu daných nespravedlností“, jak napsala Iris Marion Young v pozoruhodné práci uvedené na konci tohoto sloupku.

Jde o odpovědnost politickou. Všichni se na takových procesech podílíme nejen svým přímým politickým jednáním, ale i jako spotřebitelé, účastníci ekonomických procesů. Velká část spotřebního zboží i potravin, které konzumujeme, je vyrobena za nespravedlivých podmínek a způsobem, který ohrožuje životní prostředí. Přitom globální řetězce výroby, obchodu a spotřeby jsou tak komplikované a nepřehledné, že nelze dost dobře najít mezi tisíci dodavateli jedné velké značkové firmy těch několik osob, které jsou konkrétně odpovědné. Lze ovšem snadno najít oběti — ti, kdo svou prací vytvářejí reálné hodnoty a přitom z nich dostanou ten nejmenší podíl — obvykle jen pár procent konečné ceny výrobku a pracují za nelidských podmínek. Lze najít také ty, kdo z takového systému profitují — to jsou jednak nadnárodní koncerny, respektive jejich akcionáři, kteří si přivlastňují největší část zisků a přitom se ještě obratně vyhýbají jejich zdanění, ale jsme to také my, spotřebitelé, kteří dostáváme širokou nabídku levného zboží.

Ještě jeden citát: „Osoby, které z daných strukturálních nespravedlností poměrně profitují, mají zvláštní a větší odpovědnost podílet se na organizování snah o nápravu. A to nikoli proto, že by byly vinny, nýbrž proto, že jsou schopny přizpůsobit se změně podmínek, aniž by nějak vážně trpěly a strádaly.“ Podobně platí, že větší odpovědnost nese ten nebo ta, kdo má větší prostor pro jednání a větší moc. Odpovědnost založená na sociálních vztazích znamená sdílení odpovědnosti mezi všemi aktéry, všemi zainteresovanými (stakeholdery). To znamená, že zahrnuje i oběti nespravedlivého jednání, které mají odpovědnost zasazovat se o vlastní práva. Právě propojení všech aktérů procesu dává také skutečnou šanci na zlepšení situace.

Současná krize ukazuje, že politicko-ekonomický systém založený na rozmnožování zisků pro nemnohé na úkor práv a potřeb většiny je nejen nemorální, ale i neudržitelný. Roste počet lidí vnímajících úkorně problémy světa, které se ale z hlediska jednotlivce oprávněně jeví jako neřešitelné. To vede často k rezignaci, snaze o únik nebo k sebestravujícímu aktivismu. Lepší cesta pro vlastní duši i pro svět kolem je spojit se s dalšími, začít o věcech mluvit a radit se, podílet se na organizování odporu nebo spolupráce, angažovat se pro alternativy společně, ať už na místní nebo globální úrovni. Tak se dělá změna.

Iris Marion Young, Odpovědědnost a globální spravedlnost: model odpovědnosti založené na sociálních vztazích, In: Marek Hrubec a kol. Sociální kritika v éře globalizace, Filosofia, Praha 2008