Strašidelné hospodaření lesů a divadelní dílny
Alena ZemančíkováStát by měl být zárukou péče o veřejné statky a základní ochrany i koncepce do budoucna. Dnes tomu tak není, kapitál důvěry se totiž podařilo rozkrást.
Po roce 1989 nastala jednoznačná adorace privatizace. Nebylo divu, stát byl ze všech podezřelých nejpodezřelejší hospodář a opakovaná mantra Václava Klause, že nejlépe se člověk postará o své soukromé vlastnictví, působila věrohodně. Všichni ještě měli v krvi vzornou péči o své soukromé chalupy a auta na úkor služby v zaměstnání. Tvrzení odpovídalo tehdejší morálce — a morálka byla hamižná, nesolidární, maloměšťácká. Říkali jsme socialistická a věřili, že ta nová — ne kapitalistická, ale tržní — bude jiná.
Zažila jsem to tehdy na případě dílen a divadelního klubu jednoho oblastního divadla. Ze strany „progresivních“ sil v jeho vedení i ze strany městského zřizovatele byl tlak na pronájem truhlárny a čalounické dílny s tím, že divadlu odpadnou provozní a energetické náklady. Výroba pro divadlo měla být zajištěna smluvní podmínkou o přednosti v termínech a slušnosti v cenách. Když to teď píšu, ani se mi nedaří si vzpomenout, jak to mohlo být ve smlouvě formulováno — je zřejmé, že tohle nemohlo fungovat. A také nefungovalo.
Zakázky pro divadlo byly samozřejmě pro nájemce na posledním místě, kulisy se dělaly z toho nejhoršího materiálu, kroutily se, padaly, truhlář za celou dobu pronájmu nepochopil, že termín premiéry je závazný a jevištní výprava musí být hotová nejpozději do generálek. Jednání s ním byla pro scénografy a režiséry psychicky vyčerpávající absurdní komedie, v níž truhlář možná ani nebyl zlý, jen vůbec nechápal pravidla divadelního provozu. A neviděl důvod, proč by měl něčemu tak podivnému dávat přednost před normální zakázkou, i když to má ve smlouvě. Skončilo to, naštěstí, vypovězením smlouvy a návratem dílen zpátky pod divadelní správu. Podobné to bylo s pronájmem klubu — i tam nájemce jednal v pravidlech hospodských, nikoli divadelních, takže si diváci po představení neměli kam sednout v obsazeném klubu, z oken šlehaly laserové blesky diskoték, mile vetešnický nábytek byl vyměněn za odporné zboží z německých bazarů, bylo draho, o zkouškách zavřeno, několikrát vykradeno, jednou i hořelo. Výtěžek z nájmu ve skutečnosti menší než vzniklé škody.