Ve čtvrtek ráno mi zavolal kamarád z Polska s otázkou, zda se cítím bezpečně. Šlo mu samozřejmě o středeční incident ve Woolwich — po poledni tam na ulici plné lidí dvojice banditů zaútočila na vojáka. Usekli mu hlavu a potom se nechali fotografovat. Svědkové události tvrdí, že vrazi během svého odporného činu provolávali Alláhu akbar.

Pokud někoho nešokoval samotný popis zločinu, mohl se ještě ten samý večer ve zprávách celostátní televize ITV podívat na krátký záznam natočený jedním ze svědků. Můžeme na něm vidět vraha se sekáčkem na maso v zakrvavených rukách, jak křičí:

„Přísahám na Alláha, že s vámi nepřestaneme válčit, dokud nás nenecháte na pokoji. Musíme s vámi válčit, protože oni útočí na nás. Oko za oko, zub za zub! Omlouvám se, že se na to museli dívat ženy, ale u nás se naše ženy musejí dívat na to samé. Nikdy nebudete v bezpečí. Svrhněte svou vládu, protože je nic nezajímá. Myslíte, že na ulici dopadneme Davida Camerona? Myslíte, že když začneme střílet, budou umírat politici? Ne, stane se to běžnému chlápkovi, jako jsi ty.“

Zveřejnění drastického záznamu okamžitě odsoudily další anglické stanice, a aby si jejich diváci mohli sami udělat názor, pustily ho také.

Ukázalo se, že mého známého neznepokojil nejvíc fakt, že se v Londýně odehrál krvavý zločin, ale to, že ho spáchali vyznavači islámu.

„Nebojíš se? Ve tvé čtvrti jich přeci bydlí strašně moc,“ zeptal se a zjevně očekával, že mu řeknu, jak se zrovna barikádují ve svém bytě a zpoza dveří poslouchám, jestli na ulici někdo nekřičí Alláhu akbar.

Jeho naděje na senační reportáž z obleženého města jsem bohužel musel zklamat. Ulicemi Edmontonu, kde bydlím, nejezdí vojenské hlídky, a muslimové, kteří tu bydlí, za nimi neběhají s šavlemi v rukou. Místo toho staří Turci tak jako každé ráno vytahují z nedalekého coffee-shopu křesla, pijí silnou černou kávu z malovaných sklenek a prohřívají si staré kosti na slunci, které nad Londýnem poslední dobou svítí tak málo. Lidé spěchající do práce kolem nich přecházejí lhostejně. Každý je zabrán do vlastních myšlenek a každý má dost vlastních problémů. Když vybíhám z domu pro tabák, tak kolem nich chodím také, a nevidím žádný rozdíl — přesto, co se stalo včera ve Woolwich, se mi jejich práskací kníry neodcizily. Právě takové nosil i můj otec, dokud mu lékař nenařídil si je před operací oholit.

V Edmontonu beze změn

Pákistánský prodavač mě vítá obvyklým salam alejkum, aniž by čekal, že mu odpovím alejkum salam. O zločinu samozřejmě slyšel. Ani to nemůže být jinak, když skoro celý prostor na prvních stranách všech deníků vyložených na pultě zaplňuje obrázek vraha se zakrvavenýma rukama.