Volba prezidenta Svobody byla první částečnou změnou v zaběhaném rytmu voleb. Zajímavá byla již tím, co jí předcházelo — vynucená abdikace do nedávné doby neomezeného mocipána Antonína Novotného. Vládl státu nepřerušeně dlouhých jedenáct let, což se dlouho předtím neudálo. Musel odstoupit pro tlak přímo na něj samotného, což se žádnému prezidentovi před ním ani po něm nestalo, byť Husákova abdikace (pro něho samotného vysvobození) byla trochu podobná.

Zprvu se zdálo (alespoň neinformovaným), že půjde dokonce o pluralitní volbu. Studenti si jako svého kandidáta vybrali Čestmíra Císaře, a jako klukovi se mě na první demonstraci zdálo, že to je pravý záblesk demokracie: „Císařský řez naší politice“. Leč Císař se nikdy kandidátem nestal, byla to jen nenaplněná touha.

Ludvík Svoboda je vnímán jako rozporuplná osoba, to však až od výpovědi Zdeňka Mlynáře v práci „Mráz přichází z Kremlu“, do té doby byl Svoboda přijímán většinou veřejnosti pozitivně, a to i tou, která neměla režim v lásce. Svobodův defekt spočíval dle Mlynářova svědectví v nepevnosti a selhání při únosu českých politiků do Moskvy, kde se neměl zachovat jako státník a zradit očekávání, jež v něj občané jeho země vkládali.

Ovšem jeho volba v roce 1968 byla zábleskem demokracie, a i když neměl protikandidáta, mikroskopickým zábleskem jakési volby bylo alespoň šest absencí, což se nestalo při čtyřech volbách před tím a čtyřech volbách potom.

Nominace byla dohodnuta napevno a zákulisně několik dnů předem.