… píše se v titulku na ekonomických stránkách MF Dnes, a já si dovolím popsat jeden bytový případ.

Když se moji přátelé před pětatřiceti lety brali, pracovali jeden v Praze a druhý v krajském městě sto kilometrů od Prahy. V Praze měli byt, v krajském městě ne, ale protože v krajském městě chtěli žít, vyměnili pražský družstevní byt za velmi krásný byt státní. Oba byty byly zhruba stejně velké, ten v krajském městě byl mnohem hezčí, blízko centra, v domě z konce 19. století. Moji přátelé v něm vychovali čtyři děti. Nutno říci, že on pracoval v divadle, ona byla knihovnice.

Když zemřela matka ženy, byla jejich nejstarší dcera už dospělá, takže se nastěhovala do bytu po babičce: ten byl ovšem v Brně. Když zemřeli rodiče muže, byl už dům, v němž staří rodiče bydleli, privatizován, a žádný nárok proto rodině nevznikl. Původnímu majiteli se vrátil v restituci i dům s krásným bytem, kde moji přátelé bydlí.

Všechny čtyři děti vystudovaly vysoké školy, tři z nich už samy mají děti. Nějak všichni bydlí s pomocí rodičů svých partnerů, v nájemních bytech, v tom bytě po babičce v Brně. Pro dva důchodce je náhle původní byt příliš velký a náročný na energie. Je to sice jediné místo, kde se může celá rodina sejít a kam se vejde, ale to není důvod platit tolik metrů. Byt má tři pokoje, kuchyň, předsíň a zasklenou verandu do dvora. Sklep, který k němu patřil, už obyvatelé museli vyklidit, byl pronajat k jinému účelu.

Nájemné v bytě bylo — a koneckonců dosud je — takzvaně regulované, ale i tak po všech postupných deregulacích představuje od 1. ledna tohoto roku už 8000 korun. Plus teplo, voda, elektřina, plyn, popelnice a koncesionářské poplatky za rozhlas a televizi. Knihovnice má důchod asi tak velký, kolik představují náklady na takové bydlení.

Když jsme se radili, co s tím, říkala jsem, ať si nechají dát od majitele výpověď a odstupné, za něž se přestěhují a pomůžou si s placením jiného, menšího bytu. Jenže majitel žije v cizině, k výpovědi nemá žádný důvod — ať tam moji přátelé klidně bydlí, o dům se prostřednictvím správce stará, ani není příliš chamtivý, nájem však zvyšuje vždy přesně o tolik, kolik zákon umožní. A to už je nad poměry.

Moji přátelé nemají žádné úspory, uživit čtyři děti na vysoké škole při jejich profesích neumožnilo nic ušetřit a i tak si všichni — rodiče a i děti — museli dost přivydělávat. Půjčku na koupi bytu dvěma důchodcům nikdo neposkytne, jakkoli ceny bytů mírně klesly, vždyť by to musel být nejméně milión, neboť právě tolik stojí byt 2 plus 1 v krajském městě. Jediné, co mají, je zahrada po mužových rodičích a řemeslná zdatnost muže. A čtyři samostatné děti.

Rozhodli se tedy postavit domek na zahradě s tím, že každé z dětí s něčím pomůže, finančně nebo fyzicky. Je třeba vyvrtat studnu, natáhnout elektřinu, zbourat starou chatku a na jejím místě postavit nový domek. Dvě z tří dcer čekají dítě, ta třetí má dvě malé holčičky a bydlí v Brně. Syn žije v Praze. A do toho mému příteli důchodci vyhřezla plotýnka, na celou polovinu těla téměř ochrnul a čeká ho operace, lázně, rehabilitace a možná už navždy šetrný režim. Než se narodí očekávané děti, než proběhne operace a rehabilitace, nedá se dělat vůbec nic — a každý měsíc stojí byt celý jeden důchod.

V MF Dnes se také píše: Nájemné začalo růst zhruba od poloviny loňského roku. V atraktivních lokalitách se zvýšilo až o 15 až 20 procent. Důsledkem větší šetrnosti lidí je také opětovný růst zájmu o takzvané družstevní bydlení. Jde o stav, kdy lidé užívají byt, který není v jejich osobním vlastnictví, ale ve vlastnictví družstva, jehož jsou členy. Družstevní byty jsou například v okolí Prahy zhruba o dvacet procent levnější než srovnatelné byty v osobním vlastnictví.

Moji přítelkyni každou chvíli napadá, že kdyby byla tehdy kdysi nevyměnila svůj pražský družstevní byt, na který jí matka střádala od jejího narození a dočkaly se ho ve chvíli, kdy už byla vdaná v krajském městě, kdyby byla tehdy nevyměnila ten pražský byt za tenhle krásný v krajském městě, byl by ten družstevní byt v paneláku na Jižním městě v Praze jejím vlastnictvím a žádnou ze starostí, kvůli nimž nemůže spát, by neměla. Jenže to tenkrát nemohla vědět.

Moderní doba všechno komplikuje. Přátelé intelektuálové nejsou žádní výměnkáři, kteří by spokojeně bydleli u některého z dětí v postranním pokoji a přes den se starali o vnoučata. Oba chtějí ještě pracovat, dokud od nich někdo práci žádá, a k jejich intelektuální práci je třeba klidu, počítače, knihovny. Když jsem tam byla posledně na návštěvě, hledali jsme, zda by nebylo možné přestěhovat se do menšího nájemního bytu. Bylo, ale nájem, už pochopitelně neregulovaný, by byl téměř stejný jako v tom dosavadním.

A teď — kde je chyba? Že měli příliš mnoho dětí? Že měli málo placená zaměstnání? Že jejich děti příliš dlouho studovaly? Že dnes, kdy by bylo potřeba pomoci, jsou tady těhotné dcery a malé děti, tím pádem na všech stranách velké výdaje a malé příjmy? Že člověka po šedesátce zradí zdraví v nejméně vhodný a očekávaný okamžik?

Moji přátelé svou situaci nějak vyřeší, jsou schopní, inteligentní a jsou daleci toho ji někomu klást za vinu. Ale mají to velice těžké.