Démonizování Paroubka je trapné

Jiří Pehe

Způsob, kterým česká média informují o předsedovi ČSSD, úzce souvisí s chápáním levice jako nebezpečí demokracie. Dvacet let po převratu bychom mohli střídání levicových a pravicových vlád vnímat méně emotivně.

Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek si jistě zaslouží kritiku jak za některá politická rozhodnutí, tak za svůj politický styl. I autor tohoto textu v nedávné minulosti kritizoval Paroubka (a s ním celé vedení sociální demokracie) za ukvapené svržení vlády během českého předsednictví Evropské unie, za oportunistické přitakávání prezidentovi při jeho zneužívání sudetoněmecké karty v boji s Lisabonskou smlouvou nebo za zbytečně agresivní politický styl, který je kontraproduktivní ve vztahu k objasňování programových priorit ČSSD.

Je možné argumentovat, že kdyby se předseda ČSSD dokázal v situaci, kdy největší politický soupeř ČSSD je vnitřně rozvrácen, chovat alespoň přibližně stejně civilně (a argumentovat se stejnou věcností) jako předseda současné úřednické vlády, nemohly by preference jeho strany stagnovat někde na úrovni 25 procent. Bohužel se naopak často nechává strhnout, zejména ve svých střetech s předsedou občanských demokratů, ke stylu politického vystupování, který mnoho voličů odpuzuje.

Je pravda, že Paroubek kritiku snáší poměrně špatně a zbytečně tak nahrává politickým oponentům i novinářům, kteří si z útoků na předsedu ČSSD udělali sport. Tím, že jsou jeho reakce občas zbytečné nebo nešťastně formulované, navíc odhaluje politickou slabinu, kterou se někteří jeho soupeři naučili využívat. Řečeno jinak: když chce politický oponent nebo novinář  Paroubkovi zabránit, aby klidně a věcně přednášel svoje argumenty, ví, že ho lze snadno „vytočit“.

Na druhou stranu, část českých médií už bohužel ztratila ve vztahu k předsedovi ČSSD jakoukoliv soudnost. Od šéfredaktora Hospodářských novin, které byly ve svých lepších časech považovány za nejserióznější český deník, jsme se například nedávno mohli dozvědět, že Paroubek netouží po ničem jiném než po moci. Je mu prý lhostejný osud státních financí, a aby si zachoval moc, spojí se s komunisty, s Kremlem nebo s Marťany. Pokud se prý stane premiérem, „bude to premiér, jehož přátelé se na mejdanu střílejí, ze křtu své dcery udělá cirkus s proprietami jako z matějské“. Pro moc prý je ochoten hystericky srovnávat prohru ve volbách s rokem 1948 a nepokrytě se papalášsky divit, že on, Jiří Paroubek, může prohrát soud o Kubiceho zprávu.

×
Diskuse
February 1, 2010 v 7.11
Ano! Takto se píší sympaticky inteligentní články, kterým se toho nedá moc vytknout. Člověk už je občas upřímně vděčný i za maličkosti.

Možná by stálo za to rozvést někdy (téma pro nedělní přílohu?) myšlenku o ctihodnosti Karla Schwarzenberga, aby si snad čtenáří nemysleli, že to je míněno ironicky.