Nemám nejmenší důvod zastávat se vydavatele časopisu Týden, respektive šéfredaktora internetové mutace Týden.cz, ale mám důvod se domnívat, že stažení glosy Martina Fendrycha namířené proti Radku Johnovi nebylo primárně cenzorským zásahem, ale spíše projevem jisté míry redakční soudnosti.

Martin Fendrych si totiž, slušně řečeno, poněkud nevidí do úst a je zde v roli zlodějíčka křičícího „chyťte zloděje“. Zapomíná totiž na jisté podobnosti, které by jej měly diskvalifikovat z možnosti Johna kritizovat.

Předně je to právě on sám, kdo jako novinář vstoupil nejprve do služeb Jána Langoše — samizdatového novináře, a po revoluci federálního ministra vnitra a později náměstkoval jinému novináři (a synovi novináře) a rovněž ministrovi vnitra Janu Rumlovi. Po ukončení své dlouholeté kariéry na ministerstvu nastoupil Fendrych do funkce šéfredaktora týdeníku Respekt a od té doby působí jako novinář.

V souvislosti s Johnem a jeho ministerským působením mluví o „stranických špinavostech“ a „absolutní nedůvěryhodnosti“, kvůli které není v žurnalistice žádoucí. Opět zapomíná, že sám náměstkoval ministrovi vnitra Rumlovi za ODS v době, kdy tato strana kolabovala pod tíhou důkazů o nečistém financování, jména Lajos Bács a Radjiv M. Sinha jsou od té doby součástí každé příručky pro podvodníky spravující stranické pokladny.

Rumlova strana byla napojena na podezřelé finanční a privatizační skupiny a v podstatě zakládala porevoluční systém klientelismu a korupce. Toto vše Martin Fendrych s Janem Rumlem z řídících pozic ministerstva vnitra nezaujatě, možná nezúčastněně, možná zúčastněně pozorovali a nebýt lidí, jako byli Josef Zieleniec a Jan Kasl, informace o podvodech by se veřejnost nedozvěděla. Rozhodně to nebyl náměstek ministra vnitra Martin Fendrych, který by tehdejším „stranickým špinavostem“ učinil přítrž, anebo je alespoň oznámil.

Johnovi vyčítá rovněž jeho liknavost v kauze informátora Michálka, který neoficiálně Johna spravil o svých podezřeních. John, stále ještě více investigativní novinář než ministr, jej poslal za novináři, „místo aby zavolal policejnímu řediteli“, píše Fendrych a podle jeho slov tak promarnil ideální možnost poskytnout Michálkovi kvalitní zákonnou pomoc, namísto toho napomohl zametení korupční kauzy pod koberec. Aspoň víme, jak smýšlí o možnostech novinářů.

Pominu teď historky z druhé ruky o působení Martina Fendrycha na ministerstvu, které nemohu doložit, ale dám k dobru svou vlastní, velmi obdobnou zkušenost. Coby člen občanské vyšetřovací komise jsem byl osobně přítomen na ministerstvu vnitra při předání více než třiceti výpovědí zmlácených demonstrantů, které příslušníci policejního sboru tloukli a týrali bez závažnější příčiny v roce 1992 na pardubickém dostihovém závodišti, za což je bezprostředně po zásahu Jan Ruml pochválil.

Výpovědi dostal přímo do ruky Jan Ruml a Martin Fendrych a bylo to učiněno oficiálně a oznámeno na tiskové konferenci. Ministr sice tehdy zavolal někdejšímu řediteli Policie ČR Vyletovi, aby se dostavil a byl předání přítomen, ale jen za tím účelem, aby nás pak společně, nejvíce hlasem Martina Fendrycha přesvědčovali, abychom výpovědi a celý případ nezveřejňovali, abychom obvinění stáhli. Martin Fendrych nás dokonce častoval nabídkami, ať tedy jdeme pracovat k policii, když jsme s její prací nespokojení.

A výsledek spolupráce ministerstva a policie? Předali výpovědi svědků vyšetřovatelům, kteří následně proti svědkům a obětem policejního zásahu zahájili trestní stíhání pro výtržnost a obecné ohrožení, které se táhlo dlouhé čtyři roky a zastavil je až svou intervencí prezident Havel.

Jan Ruml s Martinem Fendrychem tehdy nejenže promarnili ideální příležitost nastavit policii měřítka profesionality a vysvětlit policejním šéfům, jak se zbavit estébáckých metod, ale i ukázat, že vedení ministerstva dokáže za své podřízené převzít odpovědnost. Jsou to také oni, kdo spoluvytvářeli prostředí, kde politik pouze manipuluje, ale v případě maléru se odpovědnosti zříká, na což si nyní Martin Fendrych stěžuje.

Poukazuje dále na fakt, že proti Johnovi policisté sepisovali petice pro jeho neschopnost, ale rovněž pozapomíná, že stejně tak byl on i Jan Ruml kritizováni policejními experty i opozicí pro nekompetentnost a nepatřičnost na vnitro z důvodu absolutní neznalosti zákonů, policejní práce i fungování samospráv.

Nakonec i Fendrychův výrok, že John není v redakčním kolektivu vítán, je z hlediska novinářské etiky a míry objektivity informací asi na takové úrovni, jako když teď zveřejním, že totéž platí o Fendrychovi mezi starými přáteli od doby, kdy se rozkřiklo, že pojídá psy.

Jediné, v čem se liší situace Radka Johna a Martina Fendrycha, je Johnův doposud platný poslanecký mandát v momentě, kdy se nechává zaměstnat na vedlejšák. Jinak je v této věci Fendrych tou nejpotrefenější husou ze všech možných potrefených, která se ozývá.

S přihlédnutím k těmto okolnostem se nelze divit, že redakce jeho kritický článek stáhla. Lze jen doufat, že panu Patočkovi nemá kdo zavolat, takže tento můj příspěvek ze stránek Deníku Referendum nezmizí.