Soukromý dům, magie politiky a veřejný dům

Miloš Dokulil

Už v antických Athénách musel Periklés obhajovat svůj vztah s Aspasií. Jeho soukromý dům byl součástí veřejného prostoru. Omílání soukromých afér v současnosti však slouží leda zastírání skutečných problémů, které politici veřejnosti působí.

V antických Athénách (proto také píšu „th“) za Perikleových časů (také v dobách lepší znalosti řečtiny v našich luzích a hájích se přepisovalo dlouhé „é“, tedy „éta“, v nepřímých pádech, jak zrovna uvedeno) byla politika starostí o věci veřejné. I když třeba Perikleovi odpůrci vytáhli na politickou scénu jako možnou veřejnou aféru jinak tehdy úctyhodného premiéra jeho vztahy s Aspasií. Byla to „haita-rea“. Tedy výjimečně vzdělaná žena nevázaná na tehdejší kategorii žen „puťek“, manželek k udržování chodu domácnosti, včetně otroků (a také matek manželových dětí). To byl tehdy „oikos“ (tedy „dům“; i ta „ekonomie“ dnešních dnů na to jaksi navazuje). A abychom to nezamluvili: Periklés musel každý měsíc obhajovat před celou obcí (tedy „polis“, že?) politiku státu. Musel ji nejen obhajovat. Ale také obhájit. Kupodivu mu stálo za to hájit i své vztahy s Aspasií. Mimochodem budiž zmíněno, že si ji rád jako inteligentní ženu vzal i za manželku. (Tehdy nebylo zvykem, jak již bylo naznačeno výše, aby manželky byly v tehdejší patriarchální společnosti partnerkami svých manželů; takže i takto měl Periklés bonus. I pro svůj „oikos“, tedy pro své soukromí.) V těch dost dávných dobách občansky svobodní jedinci neměli dostatečnou záruku osobní bezpečnosti — o blahobytu nemluvě — bez jistého zajištění pospolitostí obce a jí zajišťovanými zdroji, jak k rozvoji obchodu, tak třeba i k brannému výboji (jako jiné cesty za obchodem). Proto také politika obce jako celku vtahovala všechny do svého soukolí. V případě vyvstalých alternativ nemusela ovšem zvítězit lepší možnost. Vítězila většina. Aby nebyla možná plichta, o to se s předstihem postarali zákonodárci. Takže také při soudech byly sbory s lichým počtem porotců. (Na to se v Česku přišlo teprve nedávno, že sudé číslo může být zrádné.)Abychom příliš neodbíhali. Také v 21. století jsou — dokonce nemalé — problémy se záležitostmi veřejnými. Nebudeme rozvádět, jak to je v současnosti třeba zrovna s veřejnými domy. Aktivita v nich nemá nic společného s antickými „hetérami“. A ačkoli tu jde i běží o podnikání, které se hbitě obnovilo po roce 1989, zůstávala našim zákonodárcům kvůli tomu těžká hlava. Ne pro zvláštní „moralitu“ této relaxační aktivity pro plátce za tamní „sociální služby“. Hlava poslancům kroužila kruhem z toho, že by zdaněním těchto rozverných příjmů se mohl stát (subjekt) okamžitě stát (sloveso) příživníkem. Dělejte pak politiku s takovými citlivými skrupulemi! Jako kdyby danění nebylo problémem vždycky, zvláště když se mu chceme sami schůdně vyhnout. Protože moderní stát je za soukromými zájmy v pořadí — přinejlepším — až na slibném druhém místě. (Z daňového výnosu přímý zisk má především politik, který předstírá, že vhodně vybranému „lidu“ z toho měšce jakoby rozdává, aniž to předtím z kapes skoro téhož obecně lidu šikovně vytahal.)Ale to jsme zase odběhli... Vztah muže a ženy jako možných zakladatelů rodin byl zřejmě — nejdřív v tlupách doby kamenné — asi záležitostí ochotnickou. Případ od případu. Bez psaných regulí genetiky. Ale také hrálo roli přežití tlupy, i když ještě bez teoretických formulí. Aniž se tušilo, jak „motyka spustí“. A pokud se nechceme ponořit do jistého poučného traktátu o postavení ženy v dějinách od Simone de Beauvoir, pak přesto asi víme, že po druhé světové válce nastala ta tehdy přelomová a překvapivá sociální revoluce v postupném zrovnoprávnění ženy ve společnosti. Přičemž v čase stále bližším ke konci 20. století také plození dětí nebylo už společensky stabilizováno na párovou rodinu. I vztahy mezi možnými či aktuálními otci a matkami přestaly naléhavě podléhat požehnání státu či církve, aby byl takto veřejnoprávně „posvěcen“ i případný potomek z jakékoliv párové konstelace vzešlý. Jako kdyby i děti byly čistě soukromým překvapením či dobrodružstvím (nebo nákladným darem pro vlastní kapsu?). Protože státu musí být přece jedno, jak se lidé po večerech sdružují nebo co při tom páchají. (Pokud to nejsou aspoň zločiny; protože překvalifikováním řady zločinů na přestupky lze je „kulantněji“ — pokud by byly ovšem odhaleny — vynulovat. A jede se dál!)Zkrátka a dobře. Občan může být ve zcela libovolných vztazích s kýmkoliv a jiným lidem by to mělo být také jedno. Tím spíše státním orgánům. Jde přece o lidské soukromí!V České republice prý jsme nemálo liberální. Nemusí být moc jasné, co se asi všechno může takovým docela „kulatým“ slovem přikrýt. Někdy to bývá takzvaná „dobrá víra“, s níž se třeba něčeho ujmeme, i když tušíme, že to pochází z kalných vod (ne-li přímo podrazů, podfuků, ale i zločinnosti). „V dobré víře“ také za včerejšího komunistického režimu jsme si netroufali okrádat vlastní rodinu, když erární majetek neodporoval změnit majitele. O průhlednosti veřejných zakázek — jako další položky „veřejného zájmu“ — také raději ani muk. Kdopak má to svědomí strkat nos do delikátního obohacování soukromých kapes z veřejných prostředků? Ne-li do chytře nastavených „tunelů“?Takže v rámci liberálně nastavené laťky na vzájemné vztahy případných partnerských dvojic nebudeme hodnotit věru ani případnou nevěru jako nějaký kaz, který by měl vykazovat působnost mimo tu výchozí a vzájemně propojenou geometrii. Co se má kdo mimo nějak zadané výchozí „dramatis personae“ (latinské „ae“ jako dlouhé „é“) o takové lechtivé či citové drama zajímat? Samozřejmě že se takové „prádlo“ vytahuje k proslunění takzvaným bulvárem. Ale seriózní média a zrovna tak diskrétní veřejnost o takové záležitosti přece nezakopne? Tím méně je bude přetřásat.Od toho jsme přece „liberální“! — Leč jak se zdá, není soukromí jako „soukromí“! Bývalý premiér Mirek Topolánek teprve teď právně urovnává své vztahy s dosud legální manželkou. Jaksi se to zadrhlo, ještě než veřejnost mohla vůbec vzít na vědomí, že již rozvodové řízení začalo. („Již“, anebo „teprve“? Je nám do toho něco?) Prý to může mít vliv na možné voliče ODS. Že by zrovna takové — soukromé! — rozvodové řízení, jakých je bezpočet, mělo vliv na politiku? Na postoje „pravicových liberálů“?Nesamozřejmě mnohdy všechno souvisí se vším. Abychom nemuseli myslet na to, že celé generace námi voliči zvolených představitelů dosud nedostaly do přijatelně funkční zákonné podoby tolik vytrubovanou zdravotnickou reformu, o nutnosti penzijní reformy nebo snížení korupce nemluvě. Ještě že už máme v našich městech víc heren než kdy za starých časů bylo obchodů se smíšeným zbožím nebo mlékáren. S pověstným křížkem po funusu přemílat soukromý život jednoho bývalého premiéra (jiní by za to možná stáli víc?) umožní také nemyslet na to, že když dojde na zrovna tak pověstné lámání chleba, najednou — kam se vytratila, tam se vytratila — chybí ta příslovečná „politická vůle“. Snad takto — tím „neliberálním“ uvažováním o jednom rozvodu — zapomeneme i na to, že letos taky napadlo jaksi nemálo sněhu a že premiérově ho nemá kdo uklízet. I když by třeba nezaměstnaní uvítali přivýdělek? Jenže... jak se na to měly místní orgány přijatelně a včas přichystat? Copak se nám nerozvádí dřívější pan premiér?

    Diskuse (0 příspěvků)