Kauza s metylalkoholem, či jakým čertem, je vážná. Snad právě proto se na sociálních sítích rojí tolik černohumorných i jiných vtípků v této souvislosti. Například nápis nad knihkupectvím: Místo lihu kup si knihu. Nebo rozmanité fotografie z dob prohibice ve Spojených státech. Anebo tato příznačná poznámka na adresu médií, která vůbec není od věci:

„Který první dementní redaktor, kterého neméně dementního média, se jako první otráví naschvál metylalkoholem, aby mohl přímo demonstrovat účinky? Nova? Prima? Bude je chtít trumfnout Barrandov? :)“

A ta se již, byť nepřímo, vztahuje k našemu příběhu. Vyprávět vám chci o kauze jiné, sice méně vážné, protože v ní nejde o život, ale přesto důležité, jelikož v ní kráčí o kvalitu myšlení a odolnost centrální nervové soustavy. Ten problém se dá jedním slovem označit jako naše záliba v blábolení.

Před časem jsem v novinách, které samy sebe pokládají za seriózní, narazil na tuto otázku: A k jakému automobilu byste toho člověka přirovnal? Tento dotaz se nalézal uprostřed zpravodajského článku. Odpověď zněla nějak takto: To si netroufám říci, ale připadal mi spíše jako cadillac než jako traktor. S nechutí jsem ten potištěný papír odhodil. Je mi proti mysli ten bulvární náboj a hrubé zjednodušení, které sebou takové srovnání nese. A to nehovořím o tom, že ve zpravodajství nemá něco takového co pohledávat, patří to do nějaké (pseudo) zábavné rubriky.

Cožpak novináři nechápou, že by to měli být právě oni, kdo mají proti zplošťování stavět objektivitu a profesionalitu? A co vydavatelé, to už jim je svatý opravdu jen ten groš, vydělaný ohlupováním druhých? Takovéto a podobné úvahy mi táhly hlavou. Vzal jsem - podmíněně, do příští takové pitomosti - ony noviny na milost: možná šlo jen o krátký zkrat. V dnešní době, kdy se nás média až na výjimky snaží ubavit k smrti, namísto, aby nás důkladně informovala, jde koneckonců o prohřešek mírný - utěšoval jsem se.

Jenže to mi ještě nedocházelo, jak hluboko je prázdné blábolení tohoto typu ve společnosti zakořeněno, a to dokonce i pod značkou vědeckosti. Nedlouho poté jsem se coby člen jednoho z občanských sdružení zúčastnil sezení, kterému se říká „supervize“. Jde při něm o samé krásné věci, jako je stmelování pracovního kolektivu, vzájemné vylaďování vztahů mezi kolegy, lepší přístup k pracovním problémům, ke klientům...