Žádné lidstvo neroste do nebe

Jan Miessler

Akumulace majetku u jednoho procenta nejbohatších obyvatel planety může levici připadat nespravedlivá, ve skutečnosti ale zvyšuje šanci lidstva na přežití. Snaha dosáhnout nebe v materiální spotřebě by dopadla jako jistý průkopník letectví v antickém Řecku.

Kupní síla obyvatel České republiky už nějakou dobu systematicky klesá. Zhoršuje se i kvalita potravin v hypermarketech, kdy jsou dražší náhražky nahrazovány náhražkami levnějšími. Z českých žaludků se tak jejich postupným zocelováním vlastně vyrábějí dobrovolné popelnice, ze kterých po vhození prakticky čehokoliv vypadne čím dál větší část výplaty plus brzy již sjednocená sedmnáctiapůlprocentní DPH. Od prvního září pak došlo i na hromadnou dopravní obslužnost hlavního města Prahy, která po své optimalizaci připomíná spíš hromádku neštěstí - stejně jako někteří její uživatelé, kteří nemají na auto a musejí častěji přestupovat.

Pravičáci nás konejší, že jsou všechny tyto změny ve skutečnosti nezbytně nutné a v dané situaci dokonce i přirozené. Permanentně nespokojení levičáci naopak kritizují miliardáře, pravičáky, ratingové agentury a Goldmana se Sachsem, že za všechno mohou oni a jimi podporovaná akumulace majetku u jednoho procenta nejbohatších obyvatel planety. Kdyby byli u volantu oni, všechno by se spravedlivě rozdělilo, zdravé potraviny by dostaly štědré dotace a hromadná doprava by z humanitárních důvodů zajížděla i tam, kde nikdo nebydlí.

Proti levicovému argumentu ohledně nespravedlivé distribuce bohatství coby příčiny všeho zla je ale možné namítnout dvě věci: zaprvé, kam se poděla Světová banka a Mezinárodní měnový fond? Vždyť ještě před deseti lety to byly takové krásné terče, demonstrovalo se proti nim jedna radost. Vyšly z módy? Anebo má současný regres od kritiky institucí regulujících globální kapitál ke kritice tohoto kapitálu samotného znamenat, že v očích levicových radikálů dvacáté století skončilo a máme tu zpátky století devatenácté - se všemi jeho kapitalisty, proletariátem, bídou, třídním vědomím a dialektickým materialismem? Zdá se, že rebelové postupně ztrácejí ostych a přiznávají barvu. Za chvíli všichni společně naběhnou s prachovkami do knihoven a začnou pátrat po tlustých svazcích dvojice klasiků, které ještě nedávno prohlašovali za dějinami překonané, aby z nich jako laně u Seifertovy studánky pili polozapomenutá moudra...

Zadruhé, žádné lidstvo neroste do nebe a všechno zlé je - naprosto dialekticky - k něčemu dobré. Tím, že oni „nechutní bohatci“ zcela neproduktivně sedí na žocích s penězi a případně s nimi rovněž neproduktivně spekulují, totiž ve skutečnosti oddalují zkázu planety. Nebo si snad někdo dokáže představit, že by se třeba všechno jejich bohatství jednoho dne spravedlivě rozdělilo a každý obyvatel Země si za svůj podíl koupil třeba osobní automobil? Nebo třeba dokonce osobní tryskáč?

Kdyby se opravdu podařilo splnit rovnostářské sny a roztočit všechna kola ku prospěchu všech, masový spotřební průmysl by matku Zemi semlel jako mlýnek na maso.

A tak i když třeba sami nezřízeně používají osobní tryskáče nebo provádějí jiné trvale neudržitelné eskapády, zajišťují vlastně všichni tito chlapíci v cylindrech a s monokly na levém oku přežití lidstva jako živočišného druhu. Drží naakumulované hromady peněz daleko od těch, kteří by se je mohli pokusit pro blaho lidstva utratit.

Jak známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Masová spotřeba, na kterou se (nejen) současná česká levice upíná, tuto cestu rovnou asfaltuje. Z hlediska životního prostředí je výstavba dopravní infrastruktury směrem ke zmíněnému cíli samozřejmě zcela nežádoucí, a ze stejného hlediska je naopak žádoucí, aby znovu posilující Strana zelených po svém příštím volebním úspěchu definitivně zatočila s levičákem Stropnickým a znovu vstoupila do koalice se stranami, které budou i nadále vytahovat lidem peníze z kapes.

Naditá socialistická peněženka je totiž zbraň, která nepatří do ruky jen tak někomu - zejména ne českým levičákům. Jak to za ně ostatně vyjádřil minulým režimem vyzdvihovaný básník Jan Neruda: „my bychom vzhůru knebesům, a jsme zde Zemí spjatí.“ Není jasné, zda básník myslí aspirace materiální nebo myšlenkové, ale odpoutat se od Země a snažit se dosáhnout oblohy je v každém případě nejen nerozumné, ale i dlouhodobě neudržitelné. Ikarus - a nemyslím teď maďarský autobus, ale řeckého letce - by o tom mohl dlouho povídat.

A tak když jak lvové bijem o mříže omezující náš spotřebitelský a myšlenkový rozlet, měli bychom se nad sebou zamyslet, upustit od užívání hrubého násilí a začít naše milé miliardáře, pravičáky a ratingové agentury za ty mříže blahořečit. Před hlasem, který údajně vane z hvězd a zve nás, hrdobky, blíže, bychom se naopak měli mít napozoru.

Kolik vlastně cípů mají všechny ty básnické hvězdy, he?

    Diskuse
    September 7, 2012 v 10.12
    Díky!
    Vážený pane Miesslere,

    velice jste mě pobavil!