Participace občanů na politice, princip subsidiarity a otevřená diskuse jsou slovní spojení, která používají naši politici a komentátoři, aniž by jim přikládali jakoukoli váhu a význam. V češtině to nejsou ani termíny ani pojmy, jsou to jen sousloví určená k vytváření iluze demokracie. Naštěstí, na většině zbytku planety — od Alabamy po Zambii, jsou občané a jejich volení zástupci, kteří těmto slovům dávají význam na teoretické, ale především na praktické rovině

O různých formách demokracie byly napsány stohy papíru. Je to dobře, protože bez rozumové reflexe to nejde. Tanečky nedovzdělanců a kariéristů, jak je můžeme v tragické frašce vidět u nás, nemají se zastupitelskou demokracií nic společného. Je třeba znát teorii, abychom mohli budovat praxi.

Ale já bych chtěl poukázat především na praktické výsledky uplatňování participativní demokracie. Mnoho lidí si myslí, že základním, nebo snad dokonce jediným nástrojem je referendum. To je samozřejmě nezbytnou součástí, ale je určeno jen pro skutečně významná a klíčová rozhodnutí. Rozhodně se takto nedá řešit běžná denní agenda samosprávy.

Participativní demokracie začíná u těch nejprostších věcí, jakými jsou umístění přechodů pro chodce s ostrůvkem, nebo lokalizace dětského hřiště. Buď to mohou rozhodovat úředníci od zeleného stolu, nebo použijí některou z participativních technik, kdy do celého procesu zapojí občany. Ať již zvolí jakoukoli, proces je postavený na opačném postupu, než na jaký jsme si zvykli ve střední Evropě. Základem jsou návrhy občanů, které až teprve pak zpracovávají experti, aby byly znovu připraveny na projednání s občany. Samozřejmě, že se nedá spoléhat na ceduli vyvěšenou ve sklepě stavebního úřadu, ale musí se za občany. Tyto metody byly použity na mnoha místech a výsledkem byla vždy vyšší spokojenost občanů i zvýšený zájem o věci veřejné včetně ochrany obecního majetku a zájmu o spoluobčany. V Čechách se ovšem z komunitního plánování stala ve velké míře opět jen fraška pro několik vybraných úředníků, podnikatelů a prominentních nevládkářů.

Vyšší formou pak může být zapojení občanů do tvorby rozpočtu a to jak místního, tak státního. Tato technika funguje velmi dobře a několik tisíc měst — od maličkých až po ta velikosti naší země — ji již zavedlo. Původ je v Brazilském Porto Alegre, ale dnes můžeme tyto iniciativy najít i v EU. Nejde opět o jednotný proces. Někde mají občanské výbory „zákonodárnou iniciativu“ k rozpočtu nebo k vybraným kapitolám, jinde jde spíše o konzultační proces. Výsledky ovšem ukazují na úspěšné zapojení občanů do rozhodovacích procesů, vyšší propojení jejich zájmů, „vlastnictví“ společných rozhodnutí a především transparentnost.

Dalším příkladem mohou být občanské poroty, původně koncipované jako poradní orgán k palčivým otázkám menších měst, na které se lišily pohledy napříč politickým spektrem. V Anglii ale využilo tuto techniku ministerstvo obchodu a průmyslu pro posouzení problematiky zaměstnanců pečujících o rodinné příslušníky. Dvanáct rozhodčích z občanských iniciativ i podnikatelského sektoru vyslechlo svědectví a návrhy několika desítek organizací a asociací z privátní i nevládní sféry. Přes skepsi porotců nakonec ministerstvo podpořilo jejich doporučení včetně nečekaného návrhu, navýšit dávky pro rodiče pečující o děti namísto obligátních programů podporujících jejich zaměstnávání.

Občanská forma participace může mít tedy mnoho podob — násobně více, než jsem tu na příkladech zmínil. Od malých svépomocných výborů až po spolky a asociace zavádějící vlastní lokální měnové systémy a zakládající místní banky a úvěrová družstva. Od konzultačních komisí, přes interaktivní průzkumy veřejného mínění až po rozhodnutí parlamentu, že se vzdává tvorby ústavy a svolává na toto téma národní konstituční konferenci, jejíž rozhodnutí bude respektovat.

Na závěr mi nedá, abych nezmínil příklad jedné z nejúspěšnějších firem světa — Gore and Associates. Zakladatel firmy vyrábějící cévní transplantáty, bezpečnostní pomůcky a sportovní oblečení GORE-TEX Bill Gore pracoval jako vynálezce u DuPonta — vymyslel tam teflonové pánve. Nelíbilo se mu ani arogantní chování majitele, ani to, že z jeho vynálezů má prospěch hlavně management. Proto se rozhodl založit vlastní podnik na úplně jiných principech. Všichni zaměstnanci si budou rovni, budou se podílet na ziscích z produkce, nebudou mít žádné šéfy a o všem budou rozhodovat společně. A tak to tam funguje dodnes, kdy firma má přes osm tisíc zaměstnanců po celém světě a vydělává miliardy i v době krize.

Participace lidí na věcech veřejných není utopie. Využití participativních technik a postupů může situaci jen zlepšit a přispívá k transparentním procesům v samosprávě i správě státu. Snad se i u nás najde dost lidí, kteří nechtějí, aby nás ovládala partička elitářů na postech prezidentů, premiérů a ministrů, kteří obyčejnými lidmi vyjadřujícími vlastní názor pohrdají. Participace redukuje my a oni — my poctiví občané a oni vydřiduchové úředničtí a zkorumpovaní politici. Jejím cílem je hledat řešení, která budou výhodná pro většinu a nikoho nepoškodí. Není to lehké, ale evidentně to funguje. Můžeme se snažit o změnu systému z partajnické totality na otevřenou demokratickou společnost občanů.

A nebo to můžeme nechat tak jak to je...