Psal jsem před pár lety o novele jednoho zákona. Pamatuji si telefonát s vysoko postaveným ministerským úředníkem. Křičel na mě, byl vulgární a zdůrazňoval, že on sám je jediný, kdo je kompetentní o dané novele psát.

Pokud padá otázka, zda ministr Kalousek vyhrožoval policejnímu prezidentu Lessymu a vyšetřovateli Mazánkovi, mohu jen říci, že to není nic nepředstavitelného. Telefonáty mezi politiky a lidmi z médií, policie ale třeba i kontrolních orgánů veřejnoprávních institucí jsou bohužel součástí praxe českého veřejného života.

Dokázat obsah telefonátu, pokud jste si ho nenahráli — ať už v předtuše nátlaku nebo proto, že si nahráváte všechny své telefonáty — nejde. Zda si policejní prezident nahrává své telefonáty, nevím. Předpokládám, že spíše ne. A představuji si, že nátlak v případě, že nejde o jeden článek, ale o stamiliony, miliardy a kariéry vlivných lidí, bude brutální.

Parafráze Kalouskových slov, kterou včera v České televize provedl Petr Lessy mohla zachycovat ještě tu milejší část jejich rozhovoru: „Na závěr tohoto hovoru padly výroky,“ řekl Lessy, „proti kterým jsem se ohradil. Byla tam na stranu policistů a mě možnost, že za naše věci bychom byli stíháni.“

Miroslav Kalousek prohlásil, že pokud Petr Lessy dokáže obsah jejich rozhovoru, pak odstoupí ze svých funkcí a odejde z veřejného života. V opačném případě má rezignovat Lessy. Při znalosti způsobu Kalouskovy politické práce bych úkol postavil opačně. Nejen kvůli politické presumpci viny. Ale i proto, že pokud jde o nezvládnutý nátlak na politické protivníky, je Miroslav Kalousek svého druhu recidivista.

Máme v paměti jeho provokace na loňských odborářských demonstracích. Kde třeba před ministerstvem financí vstoupil do průvodu obklopen ochrankou a demonstrujícím se vysmíval, že nevědí, proč protestují. Jen nedávno se — konečně! - objevila nahrávka, na které ministr vlády fackuje v podloubí jednoho z malostranských paláců člověka, který mu předtím nadával.

A kdybychom výše uvedené vzali jako klukovinu, tak víme i o Kalouskovu telefonátu  šéfredaktorům Mladé fronty DNES a Lidových novin Robertu Čásenskému a Daliboru Balšínkovi. Těm loni v březnu řekl, že má nahrávku z uzavřené schůzky, na které se s šéfredaktory dalších novin radili o reakci na vládní plán zvýšit DPH na tisk a knihy.

Víme tedy, že Miroslav Kalousek vyhledává konflikty a že rád telefonuje. Telefonáty pánům Mazánkovi a Lessymu pak nejsou jeho prvním a ojedinělým pochybením. Jsou dalšími kroky z řady, kterými ministr svižně kráčí jak mimo demokracii, tak mimo politiku.

Miroslav Kalousek sám hovoří o kriminalizaci politiky a policejní provokaci. Jistě, i to může být pravda. Nejpozději od telefonátu šéfredaktorům Mf DNES a Lidových novin to už ale panu ministrovi nemůže nikdo uvěřit.

Kriminalizace politiky byla velkým nebezpečím v mladých státech před první světovou válkou. Tam se občas stávalo, že nastupující vláda nechala uvěznit vládu předešlou. Tady je to ovšem vláda sama, která se utápí v problémech. A jejíž místopředseda na okraj Kalouskova telefonátu Lessymu říká: „Já už nikomu nevěřím.“