Kdo něco dělá?

Monika Šatavová

O zásadní změně navyklých způsobů jednání ve všech oblastech praktického života, zejména s přibývajícími ekologickými hrozbami, se mluví už dlouho. I současná ekonomická krize ukazuje stejným směrem. Ale co můžeme doopravdy začít dělat?

V zasedacím sále Národního muzea, dříve Rádia Svobodná Evropa a ještě dříve Federálního shromáždění, se sešla spousta lidí. Možná dokonce nečekaně, alespoň jak se zmínili organizátoři. Jmenovalo se to Fórum parlamentu budoucnosti a tak nějak překvapivě to bylo součástí mezinárodního divadelního festivalu 4+4 dny v pohybu. Site specific project. Podle programu mělo patnáct osobností z různých oblastí života, každá v osmi minutách, odpovědět na několik otázek, týkajících se současné globální krize — hrozeb i šancí na změnu. A pak měla být diskuse.

Jak už jsem řekla, lidí přišlo hodně. Asi je něco doopravdy trápí. Ale jak běžel čas a řeči plynuly, zase odcházeli. Osobnosti, až na čestné výjimky, nedodržovaly vyhrazený prostor ani formát. Leckteré si jen odrecitovaly univerzální vystoupení z jiných podobných estrád, případně předvedly svou úplnou zahleděnost do vlastních rozkošatěných myšlenek, které posluchači stěží zvládali sledovat. A jak se program zpomaloval a začal překračovat naplánovaný jízdní řád, opouštěly sál první řady, takže bylo zřejmé, že na závěrečnou diskusi spolu zůstanou asi jen ti posluchači, kteří to přežili. Také jsem odešla. Měla jsem ještě cosi jiného.

Aby bylo jasno. O nikom z panelistů nepochybuji, že to nemyslel dobře nebo vážně. O některých vím, že tématu změny chování lidstva v té které oblasti života zasvětili podstatnou část svého profesního úsilí. Tak v čem je zakopaný pes?

První, snad lépe pochopitelný zádrhel vidím v tom, že z velké většiny se jedná stále jen o teorie. My, co jsme se ten večer v parlamentu sešli, ale už asi příliš dlouho víme, že je třeba i něco udělat, že to takhle vážně dál nejde. Ale co udělat? Praktického. Jak za sebe mohu vystoupit z kritizovaného systému takovým způsobem, abych za sebou nemusela zároveň spálit všechny mosty a nestala se pro své okolí buďto zcela nesrozumitelná, nebo nedostupná? Kde je tu nějaký praktický projev, nějaká živá alternativa, ke které se mohu připojit a začít konat? Nikoliv jen protestem nebo nátlakem požadovat po někom jiném, aby něco vykonal. Jak vypadá praktická alternativa pro můj život, mé sousedy a přátele, se kterou můžeme od zítřka začít?

A potom ten druhý krok. Kolik se nás shodne na tom, že změnit jenom své vzorce chování nestačí? Že pokud se pro nějakou alternativní metodu rozhodujeme, buďto ze strachu, nebo podle módy, že nás k cíli nedovede? Ani nepřiblíží. Jenom se promění v něco dalšího, co můžeme zkusit spotřebovávat, třeba proto, že je to nové, že jsme to ještě nedělali. V novou součástku starého systému, v nové zklamání ze ztracené naděje, že už přeci...

Na jednom literárním serveru se před týdnem objevila báseň, která se skoro nikomu nelíbila. Její autor se podepisuje jako Danny:

v televizi

ve zprávách

slyším kulomet

z války

a přemýšlím

jakým způsobem

se budu muset změnit

aby byl mír