Víte, že vůči člověku, který se živí natáčením rozhovorů, existuje právo odvety?

Nevím, co máte na mysli.

Udělat s ním rozhovor. Čí to byl nápad, že jste s tím začal? Nemýlím-li se, pravidelné celostránkové rozhovory, než jste je zavedl, Právo vůbec netisklo.

Rozhovory jsem dělal dost často už v Lidovkách, i když tam jsem pracoval hlavně jako komentátor. V Právu jsem také začínal jako komentátor, ale rozhovory získávaly postupně stále víc prostoru, takže nakonec jsem zůstal jen u nich. Šéfredaktorovi se líbily mé rozhovory menšího rozměru, takže se rozhodl dát mi na ně větší prostor.

Podle čeho si vybíráte člověka, s nímž rozhovor v daném týdnu natočíte?

Je to obsažené už ve výrazu „v daném týdnu“. Pokud je to politik, což bývá většina mých partnerů, vybírám si zpravidla podle toho, co podstatného se děje. Zpravidla si na to sedneme se zástupcem šéfredaktora Robertem Denglerem a radíme se, kdo by nejlépe připadal v úvahu.

Rozhovory vycházejí v sobotu. Kdy se rozhoduje o tom, s kým budete mluvit?

Už v předchozím týdnu, v jeho polovině se snažím toho člověka zajistit. Pak zadám téma Jardovi Vozobulemu, což je dokumentátor, kterému jsem velice zavázán za spolupráci. Od něj dostanu složku s padesáti, šedesáti články či rozhovory toho člověka i o tématech, která s ním chci probírat. Většinou ji mám do pátku odpoledne. Od té chvíle se začnu připravovat na rozhovor, který se koná obvykle v úterý, ve středu, nejpozději ve čtvrtek dopoledne.

České novinářství má řadu výrazných osobností, ale metoda rozhovoru jistě vděčí za své výrazné rozšíření až dnešním technickým možnostem. Máte nějaké vzory, nebo jste si svou metodu propracoval sám?

Všichni, kdo jsem studovali novinářství, drželi jsme v rukou skripta Oriany Falacciové, kdysi velmi slavné novinářky, která se na rozhovory specializovala. Obdivoval jsem rozhovory A. J. Liehma, ale cílevědomě jsem žádný vzor nesledoval. Mé rozhovory s politiky se snad vyznačují tím, že jsou téměř vždy polemické. Týká-li se rozhovor nějakých kontroverzních témat, je podle mě nejen zajímavější, ale i užitečnější. Mám také pocit, že tím způsobem dostanu z člověka to nejlepší. Často hraju roli ďáblova advokáta, kladu i takové námitky, které nevyjadřují můj osobní názor.

U polemicky vedených rozhovorů bývá tazatel vždy v nevýhodě. Má menší prostor na formulování názoru, jen se ptá a jeho protivník má vždy poslední slovo. Jak tomu čelíte?

Nejsem jen tazatel, ale ve stejné míře i diskutér. Jednu dobu mi nadřízení vytýkali, že mé otázky zaberou tolik místa co odpovědi. Hájil jsem se tím, že jsem sám v rozhovoru přítomen jako partner. Ani s tím posledním slovem to není tak jednoduché. Rozhovor mi umožňuje na každou odpověď říci nějaké „ale“. Poslední slovo má tedy čtenář. Ten posoudí, zda můj partner odpovídal uspokojivě. Pokud jsem některou polemiku prohrál (a jistě jsem jich prohrál dost), nebylo to podle mě způsobeno nedostatkem prostoru nebo jinými formálními důvody. Bylo to způsobeno buď tím, že jsem neměl pravdu anebo jsem ji nebyl schopen obhájit.

Uvedu konkrétní příklad z vaší knihy. Zdá se mi, že zatímco v rozhovoru s Vladimíem Železným máte jednoznačně navrch, protože se neptáte, ale argumentujete, v prvním rozhovoru s Václavem Klausem v jeho nejtěžším období v únoru 1998, kde jste se především dotazoval, měl nad vámi navrch on.

Je-li to váš dojem, těžko s ním mohu polemizovat. V čem měl navrch?

Můj argument je právě formální. Václav Klaus měl poslední slovo i mnohem větší prostor k formulování.

U Václava Klause jsem rozhodně nebyl nikdy pouhým tazatelem. Po mém nedávném incidentu s Milanem Knížákem, uveřejnil Václav Klaus na svých internetových stránkách krátký dopis, v němž vyjadřuje Milanu Knížákovi solidaritu. Píše tam věc, která mi přijde od vedoucího politika úplně fantastická: „To totiž nebyl rozhovor, to byla polemika, a to do kategorie rozhovoru či interview nepatří.“ Nevím, zda se pan profesor pokusí na katedře žurnalistiky prosadit tento nový kánon, o kterém zatím nikdo nic neví. Na to mám jedinou odpověď: Proč nepatří? V tom dopisu také píše, že to nebyly otázky novináře, ale útok člověka s opačnými názory. Zase se musím ptát, proč by prezentování opačných názorů mělo být nepřijatelné? Nejsem novinář působící ve veřejnoprávním médiu, kde se předpokládá objektivita a nestrannost. Nevím, proč by pravicový novinář nemohl polemizovat s politikem z pravicových pozic a levicový z levicových, včetně svých hledisek zcela osobních. Někteří lidé mě v diskusi na internetových stránkách pana profesora hájili tím, že dokazovali, jak jsem objektivní. To mě pobavilo. Nesnažím se být objektivní, ale poctivý.