Turecko na pláži, poblíž Alanye, čtenáři Deníku Referendum to tu jistě dobře znají. Letěli jsme asi tři hodiny, a abych trošku překonal strach z letu, přemýšlel jsem o článku z minulého týdne ve slovenských novinách Nový čas. Ještě upřesnění, není to tak, že jsem nějaký zbabělec, který se bojí létání, jakmile stroj opustí runway nemám pochybnosti o tom, že jde o můj let poslední.

V Novém čase, což je taková obdoba našeho Blesku, ale bez místy geniálního (nejlepší první strana v den pohřbu Václava Havla), ale leckdy absolutně neetického (kauza Břeclav, například) šéfredaktora Šafra, psali o atentátu na Heydricha. Věnovali se především Gabčíkovi. A psali, že třetí muž Třetí říše nejspíš umřel jen na sepsi, kterou dostal, když se poranil při Kubišově útoku na automobil, dnes — jak psali - by to byla lékařská banalita. Manželka zastupujícícho říšského protektora s autorem plánu na likvidaci evropských Židů poobědvala, on sedlěl na lůžku a byl v dobré náladě, druhý den kaput, řečeno vojensky a po německy. Ďábel je ukryt v detailu, tak by mě zajímalo co zrovna jedli na tom lůžku a o čem se bavili. Na povrch se hned dere úvaha, jestli největší odbojový čin Čechů během druhé světové války, nebyl v duchu naši literární, rozuměj švejkovské, tradice. Beneš tvrdí mnoho let po válce, že o ničem nevěděl, komunisti zavírají bojovníky ze západní fronty a k tomu všem Heydricha nezabili zákeřné kulky nepřítele, ale prachobyčejné — dejme tomu - zrezivělé péro ze sedadla. Opět tragikomický rozměr téměr stojatých dějin.

Někde nad bulharskou Sofií, kde se letadlo, jak říkala letuška, co má permanentně uklidňující úsměv, kterému prostě nevěřím ani za mák, stáčí na Makedonii, aby pak pokračovala přes Řecko na Tureckou riviéru, mi došlo, že Gabčíkovo jméno nemám spojeno jen s atentátem, ale taky s osudnou půlkou vodního díla, která otevírala jednu z přestavbových debat, u nichž se zdálo, že když ne rovnou pukají, tak jsou ledy alespoň nakřáplé. V někdejším Protektorátu Čechy a Morava byl čin parašutistů vymazávan z učebnic a pamětníci, pro každý případ, pozavíraní, v bratrském někdejším Slovenském šťátě pojmenovali po svém hrdinovi dědinu. Dědinu malou a nevýznamnou, ale jen do chvíle, než sehrála osudovou roli na konci osmdesátých let minulého století a stala se taky první výraznější rozbuškou vztahů mezi Slováky a jejich Maďary. Na margo Gabčíka se sluší na tomto místě připomenout FB status polského spisovatele Mariusze Surosze, který se podivil, proč Češi vytrvale píšou o Slovákovi Josefu Gabčíkovi, když to byl přece Jozef a má pochopitelně pravdu.

Ale zpět k tureckému moři. Vyrazil jsem sem s matkou, které jsem zájezd koupil ke kulatým narozeninám už před léty, ale nebyl čas to realizovat, tak až letos, i když už se to asi, po těch letech, dalo zamluvit. Na pláži u vody, v hotelových restauracích i obchodech převažují středoevropané: Bělorusové, Poláci, Ukrajinci, Slováci a my Češi. Hlavní řečí je ovšem ruština. Diskotéky pořádají karaoke a je čas od času slyšet, jak se někdo z Minska, Lvova nebo Magnitogorsku snaží hezky zazpívat Alu Pugačevu. Někdy lépe, někdy hůř. Už dlouho jsem neslyšel magické slovo „maladěc,“ což mi tady pokaždé říká turecký číšník, když si jdu přidat.

Turecká riviéra je koncentrovaný klub chudých a ještě chudších středoevropských zemí a Rusů, trošku Artek s lepšími službami. Nemám nic proti našim sousedům, ba naopak. Ale nikde žádní Němci a Rakušané. To doopravdy i vídeňští drožkaři a berlínští bezdomovci jezdí na Tahiti? S kým si tam povídají? Nebylo by jim lépe tady s námi, pod tureckým sluncem omývaným ruským mořem? I skoro sedmdesát let po válce drží spolu chudí vítězové a bohatí poražení.

Nepřeji nikomu nic zlého, ale mám radost, že Heydrycha dostala ta špóna ze sedačky automobilu, anebo jak to bylo, a že jsme se ukázali jako národ, který dokáže nejen vztyčit pravici v deseti tisícovém šiku, ale i zvednou hlavu, byť je za tím pár jedinců. Na večeři si dám specialitu místní turecké kuchyně, tedy pravý ruský boršč, pár skleniček vodky a zkusím přemluvit pár Poláku, aby šli se mnou zpívat do karaoke baru Kalinku, konečně ve Varšavě se o tomhle prohřešku nikdo nedoví.