Turecko na pláži, poblíž Alanye, čtenáři Deníku Referendum to tu jistě dobře znají. Letěli jsme asi tři hodiny, a abych trošku překonal strach z letu, přemýšlel jsem o článku z minulého týdne ve slovenských novinách Nový čas. Ještě upřesnění, není to tak, že jsem nějaký zbabělec, který se bojí létání, jakmile stroj opustí runway nemám pochybnosti o tom, že jde o můj let poslední.

V Novém čase, což je taková obdoba našeho Blesku, ale bez místy geniálního (nejlepší první strana v den pohřbu Václava Havla), ale leckdy absolutně neetického (kauza Břeclav, například) šéfredaktora Šafra, psali o atentátu na Heydricha. Věnovali se především Gabčíkovi. A psali, že třetí muž Třetí říše nejspíš umřel jen na sepsi, kterou dostal, když se poranil při Kubišově útoku na automobil, dnes — jak psali - by to byla lékařská banalita. Manželka zastupujícícho říšského protektora s autorem plánu na likvidaci evropských Židů poobědvala, on sedlěl na lůžku a byl v dobré náladě, druhý den kaput, řečeno vojensky a po německy. Ďábel je ukryt v detailu, tak by mě zajímalo co zrovna jedli na tom lůžku a o čem se bavili. Na povrch se hned dere úvaha, jestli největší odbojový čin Čechů během druhé světové války, nebyl v duchu naši literární, rozuměj švejkovské, tradice. Beneš tvrdí mnoho let po válce, že o ničem nevěděl, komunisti zavírají bojovníky ze západní fronty a k tomu všem Heydricha nezabili zákeřné kulky nepřítele, ale prachobyčejné — dejme tomu - zrezivělé péro ze sedadla. Opět tragikomický rozměr téměr stojatých dějin.