V českých městech chybí tržnice. To, co se za ni vydává na Havelském náměstí v Praze, je směšná kulisa pro turisty, na Pankráci už spontánní trh s cenami klesajícími směrem k odpoledni prohrál se záměry budovatelů čtvrti mrakodrapů, v menších městech, zvláště na Moravě, se tu a tam něco najde, ale krásné zastřešené tržnice, takové, jakou mají v Budapešti, Bratislavě, Wroclavi i v francouzských městech, Naschmarkt tisíce barev a vůní jako ve Vídni, nemluvě o zemích Orientu, nic takového u nás prostě není.

Někteří ještě pamatujeme Staroměstskou tržnici, kde je už dlouhou dobu vestavěný Albert, ti starší vzpomínají na stánky na Letenském náměstí, nahrazené později jinými stánky, mnohem ohavnějšími, a dneska je tam Billa. Babičky vzpomínají na lodě s jablky, připlouvající do holešovického přístavu z Litoměřic a kotvící před Vánoci tak dlouho, dokud nevyprodají náklad jablek, zimních hrušek a sušených švestek. Zlikvidovali jsme si to kolektivizací a následnou bláznivou výstavbou super- a hypermarketů, chvíli jsme se radovali z rozmachu vietnamských zelinářů, kteří opanovali domovní průjezdy v Praze, než jsme si stačili uvědomit, že zelenina a ovoce, které prodávají, jsou tytéž jako v supermarketech. I když koupit si něco v domovním průjezdu je stejně příjemnější než v obří samoobsluze.

Skutečné tržnice mají ovšem i stánky, kde se prodává maso, domácí mléčné výrobky, ryby, sýry a třeba med a zavařeniny, houby a lesní plody. Květiny k sázení i do vázy. Takové tržnice by přispěly k lepší atmosféře našich měst, k lidštějšímu kontaktu mezi pěstiteli a spotřebiteli, dokonce myslím, že i k menší lakotě, která nás zachvátila, takže hlavním kritériem pro nákup potravin se mnohým stala místo kvality cena. Jak také ne, když stejně neznáme ani přibližně toho, kdo ovoce či zeleninu vypěstoval, nikdo nám plody nepochválí, nenabídne, nepodá rukou poznamenanou prací na zahradě. Vždyť za potravinami ze supermarketu ani žádnou práci nevidíme, tak proč bychom měli žádat něco jiného, než abychom k nim přišli pokud možno lacino?

Tohle téma mě na sídlišti, kde bydlím, každodenně rozčiluje při pohledu na staré lidi s kolečkovými taškami, vlekoucí se z Lidlu. Jak krásně bychom se mohli scházet na trhu! Ale vím, že neříkám nic nového, dokonce to ani sama neříkám poprvé. Píšu to proto, že jsem objevila „bedýnkáře“.

Bedýnkáři se organizují po inetrnetu, v pronajatém prostoru mají jednou či dvakrát týdně výdejní hodiny, v nichž podle objednávky možno zakoupit bedýnku naplněnou ovocem a zeleninou, která právě v sezóně zraje či je k dispozici v přirozených skladovacích podmínkách. Obsah bedýnky je částečně překvapení, kolem celé bedýnkářské aktivity probíhá čilá elektronická korespondence, nahrazující popovídání na trhu. Zde je příklad:

…bedýnka je úžasná. Zelenina i ovoce chutnají jako zelenina a ovoce, ne jako chemické předměty neidentifikovatelné chuti. Já mám vlastní okurky, takže místo nich bych znásobila počet rajčat. Kopru mám plný skleník, ráda vám ho dám zadarmo, třeba bych ho dovezla příště, kdo by měl zájem. Petrželku bych nemusela vůbec, věnovala jsem ji mamince. Jsem pro navýšení ceny na další ovoce a přepravku zaplatím. Jen tak tipuji, že brokolice bude v zítřejší bedýnce, že sortiment nebude pořád stejný. Tak uvidíme a těšíme se na zítřek, ahoj zeleninoovocnožrouti! A díky za zorganizování moc, moc ahoj.

Bedýnkáři se rozjíždějí o nabídku bio vietnamských prasátek i hovězího z farmy v okolí, nabídka se rozšiřuje o mošt (bedýnkáři jsou napomínáni, aby si skutečně vyzvedávali objednané množství), med, marmeládu, dokonce i štrůdly a slivovici! Diskuze se vede o přípustnosti exotického ovoce, citrusů, sdílejí se recepty, vyšetřují se krádeže česneku a nezřízené plýtvání (někdo vyhodil černou ředkev, ostatní mu domlouvají, nabízejí recepty). Běžně se vyskytuje slovní spojení „filozofie bedýnek“, která mi připomíná princip veřejnoprávního rozhlasu: odběratelé důvěřují těm, kteří jejich bedýnku naplňují, k obsahu přistupují pozitivně, aktivně, s touhou nejen po konzumní slasti, ale i po vzdělání, jistotě, sebeidentifikaci. V podzemních garážích se v domluvenou hodinu za batolení nemluvňat distribuují dávky zdravých potravin.

Je to fascinující svědectví vzniku skupiny, jejího nárůstu na zájmovou organizaci, jejího přerodu v hnutí, posléze pak komunitu, jež si sděluje i soukromé informace, navazuje přátelství, držena pevně pohromadě společným ideálem. Je to dobře zorganizovaný podzemní odpor proti supermarketům a chemicky znehodnocené produkci dovážené z nesmyslné dálky. Jen se člověk při sledování aktivity, jež působí, jako by někde za městem vedla „potravní čára“, diví, že to nejde otevřeně, že se barevné (na internetu jsou fotky) bedýnky skrývají v podzemních garážích, že — vracím se na začátek — v našich městech nemůžou být normální trhy.