Nový Sherlock Holmes z produkce BBC je hitem mezi televizními seriály. Příběhy jsou přeneseny do současnosti a i typy detektivní dvojice, Sherlocka Holmese a Johna Watsona, jsou zcela současné. Je to mohutný interpretační posun, ale má smysl znovu staromilsky číst ty příběhy z předminulého století?

My, čtenáři světových literárních děl v překladu, si ani neuvědomujeme, jak si krásně užíváme promyšlené, vysoce tvůrčí interpretace, ale příslušníci velkých, jazykově imperiálních kultur mají mnohem méně příležitostí číst dílo napsané v minulých stoletích v současném jazyce. Britské inscenace Shakespeara, transponované do viktoriánské Anglie jako Hamlet Lawrence Oliviera nebo do první poloviny dvacátého století jako četné inscenace Kupce Benátského, dělají v podstatě to, co v cizojazyčných uvedeních udělá pouhý překlad: aktualizují.

Kanonizované překlady detektivek Artura Connana Doylea od Josefa Schwarze Červinky, které nám znějí tak „british“, jsou interpretací původního textu, v případě zmíněného překladatele i výrazem jeho elegantního anglofilství a poctou zemi, která mu za války poskytla azyl i uplatnění. Pokud nedokážeme číst text v originále, nemůžeme ovšem vědět, jestli ve své původní podobě holmesovky takto „britsky“ působí také. Pro současného Angličana musí znít spíš jako pro nás Nerudovy Povídky malostranské.

A tak když chce britský tvůrce interpretovat starý kanonický hit, musí na to jít jinak než přes jazyk. Lépe řečeno — musí na to jít přes jiný jazyk.