Sherlock Holmes a průzkum národní identity

Alena Zemančíková

Nový Sherlock Holmes z produkce BBC je hitem mezi televizními seriály, prosvítá z něj humanistická struktura původních detektivek. V porovnání s tímto zdařilým dílem česká produkce detektivních příběhů vlivem mnoha faktorů zaostává. I kvůli nedostatku sebevědomí.

Nový Sherlock Holmes z produkce BBC je hitem mezi televizními seriály. Příběhy jsou přeneseny do současnosti a i typy detektivní dvojice, Sherlocka Holmese a Johna Watsona, jsou zcela současné. Je to mohutný interpretační posun, ale má smysl znovu staromilsky číst ty příběhy z předminulého století?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

My, čtenáři světových literárních děl v překladu, si ani neuvědomujeme, jak si krásně užíváme promyšlené, vysoce tvůrčí interpretace, ale příslušníci velkých, jazykově imperiálních kultur mají mnohem méně příležitostí číst dílo napsané v minulých stoletích v současném jazyce. Britské inscenace Shakespeara, transponované do viktoriánské Anglie jako Hamlet Lawrence Oliviera nebo do první poloviny dvacátého století jako četné inscenace Kupce Benátského, dělají v podstatě to, co v cizojazyčných uvedeních udělá pouhý překlad: aktualizují.

Kanonizované překlady detektivek Artura Connana Doylea od Josefa Schwarze Červinky, které nám znějí tak „british“, jsou interpretací původního textu, v případě zmíněného překladatele i výrazem jeho elegantního anglofilství a poctou zemi, která mu za války poskytla azyl i uplatnění. Pokud nedokážeme číst text v originále, nemůžeme ovšem vědět, jestli ve své původní podobě holmesovky takto „britsky“ působí také. Pro současného Angličana musí znít spíš jako pro nás Nerudovy Povídky malostranské.

A tak když chce britský tvůrce interpretovat starý kanonický hit, musí na to jít jinak než přes jazyk. Lépe řečeno — musí na to jít přes jiný jazyk.

Scénáristé seriálu BBC Mark Gattis a Steven Moffat našli nový, současný jazyk ve vizualitě.

V jejich seriálu Sherlock všechno sedí — Holmes je hubený dlouhán, chlap tenký a ohebný jak bič, a jeho přítel Watson je normálnější, průměrnější, také ovšem slušnější. Watson je maličko starší. Dodrženy jsou i detaily — už u Connana Doylea se Watson vrací z 2. afghánské války, a Watson současný má vzácnou příležitost mít pocuchané nervy a rozhašený život vlivem několikaletého působení v jednotkách NATO v Afghanistánu. Na panství Baskerville se dějí podivné věci, cosi velice nebezpečného se tam vyvíjí — a v současném příběhu je to vojenská laboratoř s výzkumem biologických zbraní. Koloniální britské reálie, různí ti Orientálci, exotické rituály a zábavy, jsou bez násilí převedeny v reálie globalizovaného Londýna, Scotland Yard má mnoho nebělošských detektivů . Holmes má svou stránku na inetrnetu i blog ( obhospodařuje je dr.Watson), takže lidé, kteří ho přicházejí požádat o pomoc (i jeho protihráči), mají bohatě informací. Holmes je geniální, ale poněkud nemorální, a přítel Watson mu to občas musí dát najevo (když míra zneužívání jeho přátelství přeteče) a Holmes se omluví, svým způsobem. Jak tyhle prudce inteligentní mladé muže známe!

Velkou výzvou je úkol, jak zobrazit totálního zloducha, Moriartyho: zde to je jakýsi ďábelský klaun, pohybující se tanečními pohyby, věčně žvýkající, s tuhým, jakoby umělým úsměvem, člověk, který v jednom dialogu s Holmesem mu říká, že člověk se chce hlavně bavit (jako ty, Holmesi, ne?) jen Holmes má tu nudnou smůlu, že stojí na straně dobra. Je to expresivní, nerealistické, vtipné a — aktuální.

Nový Sherlock Holmes od BBC mě zaujal tím, jak na základě potenciálně komerčně úspěšné látky, notoricky známého kulturního statku, zkoumá současnou podobu anglické společnosti a národní identity, onoho „british“. Už bez impéria, se Scotland Yardem, jehož inspektor se soukromníkem Holmesem spolupracuje (jen jeho možnosti a profesní kodex ho nepouštějí tam, kam amatér o své újmě prostě vnikne), kde oficiální představitelé mají povinnost být korektní, kde všichni, i představitelé nejvyšší politiky, vědy, institucí všeho druhu vystupují civilně, strašení a hrůzy všeho druhu nejsou romantické, ale spíš technologické, a přece je případ napínavě vyprávěn a ve shodě s původní verzí i vyřešen.

Kapitolou samou o sobě jsou řešení notoricky známých a stylotvorných situací a jednání, způsob, jakým herec Benedict Cumberbatch odříká známou Holmesovu poznávací formuli ( vrahem je muž, starý asi…vdovec… na sobě má….kuřák… lehká srdeční arytmií… ještě nesnídal. Nebo podobně, vždyť to známe) je vtipným číslem na druhou, možná i na třetí (posun v čase, prostoru, ve scénografii i kostýmu, v chování a intonaci) - text zůstává po duchu stejný. Aby se však herec neopakoval, jsou jindy jeho postřehy a okamžitá pozorování vyjádřena titulkem umístěným přímo na místo, na něž se Holmes dívá — na psí chlupy na kalhotách, boty, brýle, nehty…John Watson Martina Freemana, který si neustále dělá starost o Sherlockovo vystupování a trpí jeho vystupováním, je oním slušným Britem, respektujícím fair play, jak si ho představujeme, a potíže této postavy jsou vtipným obrazem potíží, do jakých se slušný člověk dostává denně, včetně permanentního pocitu bezmoci.Je to rychlé, dynamické, sarkastické, postmoderní, a to díky péči, věnovanou každému detailu — scénáři, herectví, režii, každému aktualizačnímu momentu, výrazovému prostředku, kombinaci ctností i nectností hrdinů, všech možných prvků každodennosti současníka, milujícího dobrodružství. A důležitou roli hraje i prostředí, krajina městská i venkovská, hospody, zábavní podniky, muzea, divadla, vědecké ústavy, obytné domy. A promyšleně používaná hudba, v níž hrají roli všemožné citace, která však má své poznávací téma.

Z nového Holmese vysvítá základní humanistická struktura původních detektivek Arthura Connana Doylea, díky níž je sociopatický detektivní génius věčný jako Shylock, profesor Higgins nebo „létající profesor“ Swallow. Tímto Sherlockem se znovu podařilo to, co mají v každé kultuře za úkol lidové žánry: inteligentní, prostou nadsázkou docílit u publika sebepoznání a skrze ně zprostředkovat poznání o světě a jeho humanistických pravidlech. To uměl Shakespeare i Dickens, Chesterton a dovede to i třeba David Lodge. Divák se oddá potěšení z takového vyprávění tím raději a s větší rozkoší, čím je dílo propracovanější, protože autor mu tak dává najevo, že si ho váží, že ho baví, ale svůj vztah s ním bere vážně a myslí poctivě.

Můžeme tomu říci i dokonalá profesionalita, té schopnosti věc promyslet a dotáhnout v každém detailu, a je to velmi nákladné, náročné na čas, lidi i peníze. Veřejnoprávní médium — BBC — tím, že to vše do díla vloží, dává najevo, jak si cení tradic, obyvatelstva a kultury své země. A při tom ukazuje, jak se ty tradice bortí a trpí, obyvatelstvo jak se proměnilo a kultura je globální směsí všeho.

Tázala jsem se sama sebe, zda něco takového, takový střední proud, který by si kladl vyšší cíle, máme i u nás. A přestože jistou dávku sympatií můžu věnovat zdařilejším dílům Četnických humoresek i třeba Kriminálce Anděl, u každé naší vlastní produkce vidím nějaký podstatný nedostatek. Nedostatky člověk najde i u současného Sherlocka Holmese, bude-li chtít, ale nejsou patrné v koncepci, přípravě ani realizaci. To, co naši produkci diskvalifikuje, je  — vlivem všech možných hmotných ( časových, personálních, produkčních a dalších) nedostatků vznikající a rostoucí nedostatek sebevědomí, rozpadající se identita.

Nedostatek sebevědomí tvůrce ( který se projevuje i kopírováním osvědčených trendů a sledováním jen komerčních cílů, podbízením, ale také násilnými provokacemi) vycítí divák podobně, jako pes pozná strach. Je nespokojený a ani pořádně neví, proč.

Zajímavé je, že kulturní sebevědomí se  nedá naordinovat, zato se ale dá poměrně spolehlivě ničit. Co mu vždycky pomůže, je znalost a sebeironie. Jeden ze spolehlivých způsobů likvidace jsou ideologické (včetně národoveckých) žvásty.

    Diskuse