Psát ještě něco o tom sněhu je už pomalu stejně nudné, jako je nevkusné reagovat na nehoráznosti Václava Klause a nebo takového Ivana Breziny. Ale když za oknem celou noc duní laviny, co sjíždějí ze střech, a v uzavřeném dvoře to zní opravdu velehorsky, jak to může jedna pominout. Když ten živel svou živelností její pozornost prostě opanuje. Ani stále stejná ostudnost naší nejvyšší státní reprezentace zatím neinspirovala česká média k důstojnému mlčení, což by snad mohla být jediná adekvátní reakce a možná i drobný příspěvek k regulaci toho hradního neštěstí. Ale na špek skáčou i komentátoři nezávislého internetového deníku, bohužel. A o tom druhém ptáčkovi až za chvíli.

Celý týden jsem se trápila tím, že bych chtěla něco nebo někoho pochválit. Většinu času to totiž vypadá, že mít na něco názor a psát o tom do nějakých novin, znamená také stále jen kritizovat něco, co je špatně. A názorová část periodika tedy začíná být esteticky podobným zážitkem jako procházka noční vesnicí. Za každým plotem hlídá a štěká nějaký pejsek. Když se ale podívám na radosti svého minulého týdne, jsou všechny jenom soukromé až velmi soukromé. Takže já se dnes také zase přidám k voříškům.