S „občanskou společností“ je to u nás, v České republice, podobné jako s „politickou korektností“. Alespoň v očích ultrakonzervativců a dalších odpůrců „pravdy a lásky“. Občanská společnost ani politická korektnost u nás téměř neexistují, přesto proti nim kdejaký praporečník demagogie co chvíli protestuje. Že se toho dopouštějí Václav Klaus a jeho hradní lžinenávistníci, není nic nového. Ti však mají nejen své předchůdce, ale i následovníky.

Otevřená společnost

Občanská společnost jsou jednak lidé, kteří vnímají okolní dění a témata pro společnost důležitá občanským pohledem. A jednak přístup k životu, který filozof Karl Popper pojmenoval slovy „otevřená společnost“. Měl tím na mysli otevřené myšlení, které neomezuje lidské poznání ideologickým rámcem a je otevřené rozumným změnám.

Společnost jako taková může podle Poppera směřovat buďto k lidskosti, svobodě, rovnosti a rozumu, nebo k totalitě. Totalitě se krom jiného staví do cesty i lidé s otevřenou myslí, kteří jsou součástí občanské společnosti - a i tím udávají tón režimu demokratickému.

V popsaném smyslu občanská společnost v České republice pouze přežívá na okraji. Režim, který u nás panuje, lze stěží nazvat demokratickým, protože společnost (my všichni, nikoli pouze politici) nemá demokracii zažitou. A mylně se domnívá, že k dosažení demokracie stačí ustavit instituce a naplnit její mechanismy, třeba volby.

Bez silné občanské společnosti však demokracie nedosáhneme, protože tu nebude nikdo, kdo by neustále připomínal Popprem popsané podmínky: dodržování lidských práv, svobodu spjatou s odpovědností, rovnost před zákonem a kritický rozum, který je nezbytnou součástí demokracie coby protipól totalitní či autoritářské stádnosti.

Ordinovaná podřízenost státu

V západních zemích je občanská společnost politikům a úředníkům partnerem ke spolupráci i do diskuse či polemiky. U nás jsou lidé z neziskových iniciativ nechtěně v podřízeném postavení vůči státu - politikům i úředníkům. Může za to více faktorů.

Občanská společnost, jakož i politická a byrokratická sféra získávají cenné zkušenosti v tomto směru stejně rychle jako společnost celá. Tedy velmi pomalu, jak je u nás zvykem.

Hlavní důvody slabé občanské společnosti ovšem souvisejí se způsobem financování, který často uvádí lidi z občanských iniciativ do stavu podřízenosti vůči státním úředníkům i politikům. A nutí je ke zbyrokratizovanému přístupu ke své práci i k lidem, kterým pomáhají (některé lidi z neziskovek navíc není třeba k byrokratickému přístupu nutit, protože jej mají zadřený pod kůží).

O penězích z grantového systému, ať již jdou z Evropské unie či ze státní pokladny, rozhodují čeští politici a státní úředníci z ministerstev a magistrátů. Ti často tlačí občanská sdružení do podřízenosti zadáním a podmínkami projektu. Ministerstvo vnitra (Odbor azylové politiky) před lety například vyžadovalo na občanských sdruženích stoprocentní jistinu - pokud sdružení chtělo z projektu, pro příklad, dva miliony korun, mělo uložit dva miliony ze svých peněz na neutrální účet, aby ministerstvo mělo jistotu, že o „své“ peníze nemůže přijít. Kdyby ovšem měla tato sdružení tolik peněz, nemusela by žádat o grant.

Evropská unie se chlubí tím, že není byrokratickou institucí, protože má oproti jiným institucím málo úředníků. V praxi ovšem „Brusel“ byrokratický je, jeho úředníci to ovšem provádějí mnohem sofistikovaněji, než ti naši. Nebývalé množství byrokratických úkonů přenáší EU na „ty pod sebou“, především na lidi z neziskových iniciativ, na podnikatele a jejich firmy i na města a obce. Získat dnes peníze z grantu a udržet si je, vyžaduje leckdy velké byrokratické úsilí, včetně mnoha zbytečných úkonů, vymýšlených bruselskými i českými státními úředníky.

Česká občanská společnost pozvolna ztrácí čas na pomoc potřebným, jelikož se vysiluje vyplňováním dotazníků, pracovních výkazů, náplní práce, cesťáků, mnoha dalších formulářů, účetnictvím, hlášeními... Jelikož se neustále připravuje na pravidelné kontroly, které nekontrolují práci lidí v terénu (tedy skutečné pracovní výsledky), ale již zmíněné formuláře, papíry, kolonky, písmenka, číslice. A protože často a dlouze vypracovává průběžné zprávy, z nichž lze jen ztěžka vyčíst úspěšnost projektu, jež je plánován na rok dopředu.

Shánění peněz

Ale především se občanská společnost vysiluje, až k vyhoření, sháněním peněz. Stát sice ví, že občanská sdružení udělají tu samou práci, kterou by jinak dělali jeho zaměstnanci, mnohem lépe a levněji než on. Přesto nyní v rámci škrtacích pseudoreforem vezme radši prostředky neziskovkám a dá je sám sobě (politici a úředníci politikům a úředníkům) či případně soukromým firmám (sic!?).

A také: leckterý český úředníček je šťastný, když může rozhodovat o bytí a nebytí druhých. Lidé z neziskových iniciativ se již delší dobu zříkají jakékoli, byť více než oprávněné kritiky politiků a úředníků, protože se oprávněně bojí, že příště od nich už žádné peníze nedostanou (to jsem zažil několikrát, v různých občanských sdruženích).

A konečně, EU i stát vypisují většinou granty pouze na rok. A přestože projekty jsou napsané a schválené od ledna (února, března), dostanou úspěšní žadatelé o grant peníze velmi často až s několikaměsíčním zpožděním. Zažil jsem dvakrát, že peníze z grantů dostalo občanské sdružení až v prosinci, přestože projekty začínaly na začátku téhož roku.

I přičiněním EU tak čeští státní úředníci mohou mnohem lépe ovládat neziskovou sféru a mít ji tak řečeno pod placem. A neziskové iniciativy kvůli krátkosti grantového období a opožděnému vyplácení peněz mohou jen s velkým vypětím sil plánovat svou práci dopředu a udržet zkušené odborníky.

Shrnutí

Shrňme si to. Stát za asistence EU brání vzniku občanské společnosti. Podřizuje si neziskové iniciativy tak, že jim de facto brání v tolik potřebné kritice, která v západních zemích napomáhá ke kvalitě demokracie. A likviduje neziskovou sféru autoritativním rozhodováním o jejím financování.

Aby toho nebylo dost, do této atmosféry nadřízenosti a podřízenosti vstupují pravidelně hradní ideologičtí pomatenci v čele s Klausem, pokřikující cosi o NGOismu a o tom, že občanská společnost a fašismus jsou v podstatě totéž.

A aby ani toho ještě nebylo dost, zmanipulovaní lžinenávistníci v internetových i jiných diskusích volají po zrušení financování neziskových iniciativ zcela, protože lidi v nich působící jsou prý paraziti přiživující se na jejich penězích, které zaplatili státu na daních.

Ano, všichni by byli šťastní, kdyby existoval jiný, stejně silný způsob financování občanské společnosti, než ten státně-grantový (vedle nadačních fondů, samozřejmě). I neziskové iniciativy samé. Aby si třeba více podnikatelů, více bohatších lidí než dnes uvědomilo, že svoboda sebou nese i odpovědnost.

K demokracii, která není pouze na papíře, musí česká společnost teprve vyzrát. Velkou otázkou ovšem je, jestli zraje k demokracii či spíše k jinému uspořádání, v němž je občanská společnost zbytečná a otevřené myšlení utopií.