S „občanskou společností“ je to u nás, v České republice, podobné jako s „politickou korektností“. Alespoň v očích ultrakonzervativců a dalších odpůrců „pravdy a lásky“. Občanská společnost ani politická korektnost u nás téměř neexistují, přesto proti nim kdejaký praporečník demagogie co chvíli protestuje. Že se toho dopouštějí Václav Klaus a jeho hradní lžinenávistníci, není nic nového. Ti však mají nejen své předchůdce, ale i následovníky.

Otevřená společnost

Občanská společnost jsou jednak lidé, kteří vnímají okolní dění a témata pro společnost důležitá občanským pohledem. A jednak přístup k životu, který filozof Karl Popper pojmenoval slovy „otevřená společnost“. Měl tím na mysli otevřené myšlení, které neomezuje lidské poznání ideologickým rámcem a je otevřené rozumným změnám.

Společnost jako taková může podle Poppera směřovat buďto k lidskosti, svobodě, rovnosti a rozumu, nebo k totalitě. Totalitě se krom jiného staví do cesty i lidé s otevřenou myslí, kteří jsou součástí občanské společnosti - a i tím udávají tón režimu demokratickému.

V popsaném smyslu občanská společnost v České republice pouze přežívá na okraji. Režim, který u nás panuje, lze stěží nazvat demokratickým, protože společnost (my všichni, nikoli pouze politici) nemá demokracii zažitou. A mylně se domnívá, že k dosažení demokracie stačí ustavit instituce a naplnit její mechanismy, třeba volby.

Bez silné občanské společnosti však demokracie nedosáhneme, protože tu nebude nikdo, kdo by neustále připomínal Popprem popsané podmínky: dodržování lidských práv, svobodu spjatou s odpovědností, rovnost před zákonem a kritický rozum, který je nezbytnou součástí demokracie coby protipól totalitní či autoritářské stádnosti.