Jsem s tímto svým psaním zas na rozpacích: k čemu komu je? A k čemu mně? Nic se jím neřeší, nevidím žádný účinek. Proto jsem zas v pokušení nechat toho a potom, možná, po nějaké užitečné přestávce, podniknout něco jiného. Nového! Co, to jsem si jednou chtěl ujasnit s pomocí přátel, ale když jsem o tom začal, rozpaky a ticho. Ale já jsem si nepřestal, a už se k čemusi blížím!

Možná si založím vlastní, totiž docela by mě bavilo založit si školu. Myslím takovou tu perite...peripatetickou: aby se nic nemuselo psát ani číst, a snad už ani vědět. Kde poučnou lekcí žáčkům by byl každý Mistrův pomysl, výmysl, nesmysl, každá ba jeho nálada, příhoda, nehoda či výhoda. Kde tématem i pomůckou k jeho výkladu je všecko, oč se zavadí či zakopne, co se komu z žáků stane. V takové škole na vzduchu jsou nejlíp a hlavně hned uvedeny věci do správného postavení směrem k lepší budoucnosti. — Ale takovéto psaní... u že se to dlouho a marně vleče.

Já vím: slušný úspěch už je, když autor své čtenáře aspoň pobaví či povzbudí nebo přivede na jiné myšlenky. Jenže bavit někoho mě nezajímá, a kolik lidí můžu tímto způsobem zábavně postihnout? Pro třicet či dvě stě kusů čtenářů to ani nestojí za to dělat. Ano, mělo by cenu odkrývat třebas jen pro pár lidí nové pohledy, dávat zajímavé podněty..., ale můžu jich ve zdejíš konkurenci odkrýt a dát aspoň jeden ročně? Přivádět čtenáře na jiné myšlenky - chyba! Právě na jejich vlastní myšlenky je dneska lidi potřeba přivést a řádně je u nich přidržet, aby s nimi pohnuli dál! Jenže kdo se mě o to prosí a odkud bych na to vzal právo? A vůbec, jak poznám, že jsem se trefil? - Vypadá to, že nejspíš mi toto psaní slouží za výmluvu, proč nedělám něco užitečnějšího.

Píše nás dnes takto mnoho, a některé čtu i obdivuju: z čeho berou důvěru, že to pořád má smysl další a širší než osobně metabolický? Co chce vážně Šimečka? Definovat poměry a popsat úkazy...Proč? Shrabujeme jenom všeobecnou znalost a zkušenost v závěj, o níž doufáme, že se nakonec lavinou sesune na hlavní viníky. To by bylo dobré, jenže bude to tak fungovat? Samo od sebe jistě ne; musí se zatřást země. Kdo jí zatřese? Nějaká událost či výbuch, na něž nám nezbývá než čekat. Čekáme tedy nejmíň na událost, neboť - což je dnes možno rozechvět zem slovem?

Je to stará otázka: jakou cenu mají slvoa? Ve svém naivnějším, silnějším, zdravějším a čistším věku jsem si opravdu myslel, že jde o to, najít to pravé slovo: slovo-pravdu, slovo-výzvu, slovo-zbraň. Poznal jsem však, a ne sám, že slovo zůstane jen slovem, není-li k němu zbraň. Nač tedy dalších slov beze zbraně? - A nač zbraň proti ukrutné přesile: k sebevraždě cizí rukou?

A přece i teď někdy, podle svého denního stavu, obírám se myšlenkou na Slovo. Přemýšlím o něm, když slyším utajované zprávy o zkáze přírody, o vývoji tzv. průmyslu (nepromyšleného), o nuceném spojování obcí a zemědělských družstev, o nemravných privilegiích hlavních socialistů, o kořistnickém chování bandy ředitelů, o prodejnosti televizních, filmových a literárních loutek, o umělých vědcích a neumělých obchodníchích... Nacházím to Slovo, a vzdávám se ho. Říct je bylo by nebezpečné. Ale nejenom to, i velice nezodpovědné. A kde nemůže být naplněna odpovědnost, vychází a zbývá vlastně velikášství a neskromnost. Ale to všecko, nebezpečí, odpovědnost i neskromnost, může člověk na sebe vzít, je-li vyhlídka na úspěch. — Je vyhlídka na úspěch?

Vzdávám se však Slova i proto, že není vůbec originální a moje. Naopak, zná je dobře a má každý. Takže nejde o Slovo, jde o moment jeho vypálení: o bleskovou chvíli, v níž šlehne celou krajinou; což se nikdy nestane, protože se to nikdy nestalo. Krajina je moc těžký izolátor, když její obyvatelstvo je setrvačně netečné a nepřeje si poruchy stavu. Vzdávám se Slova, když vidím, jak je většina z nás spokojena či smířena, cítí se dobře. Ke komu tu mluvit? Jak mluvit k těm, kdo denně volí okamžitou osobní výhodu před životem budoucích lidí? Tropické lesy hoří, poušť se šíří. Škodlivé je vlastně celé lidstvo! Co k tomu říct? - Choďte víc pěšky?

A tak se mi letos, ale už i předloni, přes to, co jsem pravil v kavárnách, jeví už patnáct let těžkým a nepohnutelným balvanem nikoliv vláda, ale tzv. národ. Ten lid! Ten sportovní dav. Náš spotřebitel, ta masa planých nadávačů, ti výrobcové bez společného důvtipu. K nim bylo třeba (jen jakým právem?) použít Slova. Jenže k nim se dnešními svými prostředky vůbec nedostaneme a oni se k nám pro nevědomost i pohodlnost nesnaží. Oni, a ne vláda, jsou hlavní překážkou na cestě(čí?) k... čemu? Řekněme, prozatím: k rovnovážnému stavu, ne, pozor: k rovnovážnému stavu v celku Země a k veliké rozličnosti v jednotlivostech.

Jednou jsem v letní tramvaji slyšel asi desetiletého chlapečka, jak se ptá dozadu své maminky: „Kde je u nás nekonečno? Myslím v naší zemi." Naklonila se na sedadle dopředu k němu a něco mu pravila, neslyšel jsem to. Občas si na to děcko vzpomenu a chtěl bych vědět, co s ním dnes je. Ano, správná otázka: kde je u nás, myslím v této zemi, nekonečno?

O jednom bych, chlapče, věděl. Přijdi potom

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 6, číslo 2, únor 1986.)