Jak to tu skončí: v Praze a okolí? Kdo tu bude žít, bude-li se nám trochu líbit a zda o nás - proti vůli úřadu - bude vědět? Dřív bylo zapomínání soukromou věcí, dnes je na něm státní zájem. Kdo je ten stát? - My ne. Nějaká stovka úhlavních funkcionářů chce rozhodovat, co se smí tvořit, co se má dít a co bude zapomenuto. Nezbývá než zakládat proti nim paměť. Kdo toto ví a praví, neměl by se tedy stýkat spíš s mladými lidmi než s takovými, jako je Zdeněk Urbánek? Ale do Unionky s ním ještě půjdu, když mě tak zve.

Do Unionky - kdo ví, kde stála? - chodil už Jirásek a Vrchlický, ale i Zeyer, Heyduk a Sládek. Později tu s Haškem sedával Bass a Čapek s Neumannem. Hrubín pamatoval tu Wolkra, samozřejmě Beibla, Nezvala a Seiferta, jenž všecky přežil, aby je popsal. Taky Urbánek řekl: „Byla to jedna z prvních kaváren, do kterých jsem kdy vstoupil." Zkuste si tu vtočenou větu přeložit do jiného jazyka. Necítíte-li její groteskní hloubku, utvořte podle ní větu jinou, například: Už nikdy víc nevstoupíš do žádné z prvních kaváren!

Je mrazivé odpoledne, sluneční jas však pálí do kavárenských tabulí jako k jaru. Už se, umělcové, začínají slézat. Usedám do křesla a Zdeněk přede mnou sklízí ze stolu hromadu časopisů: „Takový nepořádek ovšem v Unionce nebýval," praví. „Co budeš chtít?" Rozmýšlím se do plochodrážního Lhotáka na protější zdi a pravím: „Myslím, že dobrý by byl dobrý čaj."

Zatímco ho chystá, probírám časopisy, samé the: The Economist, The Guardian, The Spectator, The New York Review, The New York Timéš Book Review, jedna La Quinzaine littéraire a jeden členuprostý Index on Censorship. Časopisy téměř čerstvé, většinou z minulého prosince. Nemám rád domácnosti, kde pro světovost chovají staré šternošpígly. Když přede mne staví horkou konvici a ohřátý šálek, pravím: „Tolik novin jistě neměli ani v té kavárně. A on Stejtsmen u nemá Nejšn?" — „V Junionce," praví Zdeněk, „byl hlavně čerstvý Ňůz Kronikl. Ten tam byl, prosím, už druhej den!" Nalévá mi čaj.

„Já pořád nemám žádnou oblíbenou kavárnu! A mně se ani nelíbí, jak se z toho dnes dělá krajina," pravím kosobručivě. „Myslíš, že bez kaváren nebylo by bývalo kultury?" Přemýšlí, pak praví: „Ona se tam kultura ovšem nedělala, ale bylo to ovlivňující prostředí. Copak my si to tady nenahrazujeme... takto všelijak?" Vstal jsem a začal lozit kolem jeho stolu, stolku a pultíku: „Co píšeš?" — „No vidíš..." usmál se, „a už to potřebuješ vědět, promiň, třeba nepotřebuješ, ale chceš. A tam se krom toho chodili mladí kouknout na ty starší..." Ano, ano, ale kde my budeme k vidění? napadlo mi, a kdo si nás zapamatuje, když ani mladší muži od StB nevědí o našich slavných činech? „Ale ty mě, zdá se, neposloucháš!" — „Jak to že ne!" — „Máš takový... roztržitě koncentrovaný výraz. Ještě k tomu Stejtsmenu: zjistil jsem velmi nelibě, když jsem tam kdysi byl, že jeho šéfredaktorem je homo..." — „Já to ani nechci slyšet! Pořád o nich slyším, ale v životě jsem na žádného nenarazil, existuje to?" — „Existuje, to mi věř, ovšem to nebyla jen Unionka: v té řadě mezi ní a Slavií byla ještě kavárna Metro a Národní, což byla původně Černého kavárna..." — „Je to povalečství," podotkl jsem kosobručivě, a nazloben na sebe za to dodal jsem: „Neměl by ses spíše enž se mnou scházet s někým mladším?" — „Proč," zarazil se, uvědomil jsem si, že zůstal trčet u Stejtsmenu, rachle jsem tedy vysvětlil: „Takhle paměť nevznikne, když budeme povídat jeden druhému." Vstal, smál se, začal taky přecházet kavárnou, kroužili jsme kolem sebe a já se ho pokusl plácnout po zadku obtaženém černými distinguovanými gatěmi. Shovívavě řekl: „Ujišťuju tě, že takhle oni to nedělají." - Konečně jsem se zeptal: „Půjdeš na pohřeb?"

Sklesl zas na pohovku a pravil: „Já pořád nevím... ty bys hrál to jejich divadlo?" — „Odrazuje mě to," řekl jsem. Úplně řečeno, bojí se hrubého otření soukromých dojmů. „Hlavně se mi nechce," pravil Zdeněk, „se o něj s nima tahat. Vždyť víš..." Napadlo mi, zda někdy, on nebo já, povíme o poslední naší návštěvě u básníka: já tedy ne! Ať to řekne on, on píše paměti. Naštěstí se s nimi plouží kdesi v padesátých letech; bude - při svém stylu - dlouho živ.

„Nemluvě o vináreně Dunaj," řekl Zdeněk, „kde právě zmíněný s Halasem často seděl. Jednou jsem tam přišel se svou tehdejší dívkou, pozdější svou ženou, a nesl si knížku, kterou jsem si koupil, Holanův Triumf smrti. Halas se mě zeptal, co to mám, podal jsem mu ji a on mi na zadní stranu napsal: Když Zdeněk můj ve svatém nadšení objímal tu, již objímat jsem chtěl." Vzpomněl jsem si na svůj úkol: „Kolik v té Unionce bylo místností?" — „Asi šest, některé velké jen jako tenhle pokoj." Kosobručivě jsem řekl: „Prostě se táhlo od lokálu k lokálu, a kultůůůra dělá se z toho dodatečně." Ano, proč žádná hospoda nevykazuje Březinu ani Bedřicha Fučíka. Chodil snad d. p. Deml aspoň do Klášterní? Jen jednou, co vím, zatáhl ho Urbánek do Evropy. „Jenže ty mě zas neposloucháš, mluvím o Medkovi!" — „Poslouchám, Medek, básník." — „Básník a generál, mluvím o generálovi: Halas právě o něm řekl, že je to skvělý člověk, když je střízlivý, což však prý je den nebo dva v roce. Jak byla v září 1938 ta mobilizace, u toho jsem byl: kurýr mu přinesl rozkaz, on si ho přečet a vytáhl šavli a začal se s ní v té vinárně docela nebezpečně ohánět."

Bylo by to pro mládež, či nebylo? Příhoda je dost matoucí: básník - generál. Generál s básníky v hospodě. Ba víc: generál ihned hotov šavlí bránit vlast jako básník. - No, on Ivan Skála by si toho generála taky oblékl, za výjimečného stavu, a šavlí do nás sekal.

Zdá se, že po Seifertovi je Václav Černý poslední postava demokratické kavárny a kavárenské poezie. Dnes je jedenadvacátého. Ráno mi dva muži přišli říct, abych na pohřeb nechodil. Vrchní prochází vyprázdněnými místnostmi kavárny Union. Až poslední host se tiše zvedne, bude zavírat.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 6, číslo 1, leden 1986.)